Pat jedněch voleb není důvodem k revoluci

17.červen 2011 | Autor: Jiří Kozák

Velká Británie se pyšní stabilním politickým systémem, ve kterém jsou změny vyvolány nutností. Jsou tak většinou až důsledkem celospolečenské diskuze.

Úvahy o reformě volebního systému jsou v Británii staré jako souboj liberálů a labouristů o pozici silnější strany od masivního rozšíření volebního práva.
Od poloviny minulého století se hlavním reformátorem stali liberálové. Jejich úspěch je závislý na občasném zablokování Parlamentu. Po dvojích volbách v roce 1974 například tlak liberálů přispěl k prosazení poměrného volebního systému do Evropského parlamentu.
Další šanci dostali liberálové loni, kdy vítězní konzervativci neměli většinu a byli nuceni uzavřít s liberály koalici. V koaliční smlouvě se objevil příslib referenda o změně volebního systému na alternativní hlasování (AV).

Reforma pro forma

Simulace voleb ukazují, že změna by neměla na sestavování vlády vliv. I když by byl AV použit, tak by ve všech volbách od roku 1983 vítězná strana získala absolutní většinu mandátů. Tedy kromě těch loňských, které stejně skončily patem.

Pravda, na úkor dvou největších stran by posílili liberálové, ale na změnu vládních poměrů by to stejně nestačilo. Ostatní malé strany by změnu volebního systému nepocítily téměř vůbec.
Tato reforma by v Británii velkou změnu nepřinesla. Jen by zkomplikovala hlasování, svou složitostí by dál snížila voličskou účast a také by stála peníze. Hlavní argument, že by zavedla spravedlivější volby, neplatí.

Pro Británii, která má tradičně volební systém zaměřený na výkon, nikoliv na zastoupení, je proto odmítavý výsledek květnového referenda jediným rozumným.

Pevné volební období

Až do loňska měl premiér výsostné právo určit termín nových voleb. Mandát poslanců byl maximálně pětiletý, premiér jej mohl libovolně zkrátit a vypsat nové volby. V koaliční smlouvě je závazek předložit zákon o pevném volebním období.

Britský premiér tímto návrhem ztrácí právo kontroly délky mandátu. Jediné, co mu zákon přiznává, je možnost po odsouhlasení parlamentem posunout datum voleb o dva měsíce vpřed či vzad. To je na britské poměry poměrně radikální změna.

Další částí předloženého návrhu je úprava možnosti rozpustit dolní komoru a vynutit si předčasné volby. Dosavadní praxe umožnila vypsání předčasných voleb bez souhlasu premiéra po hlasování o nedůvěře vládě. Současný návrh zákona zavádí možnost vyhlásit volby, pokud si tak přejí 2/3 všech poslanců. Institut vyjádření nedůvěry zůstává, volby se musí konat do 14 dnů, nebude-li sestavena nová vláda.
Teď je zákon v dohodovacím řízení mezi Horní a Dolní komorou Parlamentu. Povaha změn, které navrhuje Horní komora, však zásadně neovlivňuje návrh, takže se nepředpokládají v dohodovacím řízení komplikace.

Odvolání poslance

V Parlamentu již také leží další poměrně radikální koaliční návrh. Reaguje na skandál s poslaneckými náhradami, který propukl v roce 2009. Jde o zákon o odvolání jednotlivého voleného zástupce při prokázaném hrubém provinění. K odvolání bude stačit, pokud petici reagující na hrubá provinění politika podepíše alespoň 10 % registrovaných voličů v daném obvodu. Stane-li se tak, je uspořádáno hlasování, zda má politik zůstat ve funkci, a pak případně nové volby.

Parlamentu byl návrh předložen v červenci 2010. Další čtení je v lednu 2012. Prostor pro diskuzi o tomto návrhu je tedy široký, ale jeho šance poměrně malá. Skandál s náhradami sice zasáhl politiku velmi silně, ale v reakcích poslanců lze vyčíst, že jsou spokojeni s mírně zpřísněným stavem čerpání náhrad a radikálnější moc být nechtějí.

Velké (ne)naplněné plány

Kapitola 6 koaliční smlouvy s názvem Politické reformy přináší další smělé návrhy. Například registr lobbistů, konzervativní plán přímého zapojení občanů do správy věcí veřejných či dotažení reformy horní komory. Pro liberály nejdůležitější změna volebního systému byla voliči v referendu na dobu minimálně jedné generace shozena pod stůl. Co nakonec z šesté kapitoly projde, ukáže zbytek pevného mandátu této neobvyklé koaliční vlády.