Penzijní reforma spoluotevírá nové prostory

07. duben 2011 | Autor: Ladislav Mrklas

Jak ukazují zkušenosti minulých dvou staletí, reformy penzijního systému mají potenciál měnit charakter celých společností. Ponecháme-li stranou tyto jejich dlouhodobé a dalekosáhlé důsledky, stále zůstává potenciál pro momentální i trvalejší pohyby na politické scéně. Takový scénář je zcela reálný v Česku.

 

Loňský exit poll ČT prezentoval kromě odhadu volebních výsledků i názory voličů na priority a úkoly pro novou vládu. Mezi nimi hrálo prim snižování státní a veřejné zadluženosti. Proreformní naladění veřejnosti bylo jedním z důvodů, proč vznikla současná vláda. Ani novější data z průzkumů nehovoří zásadně odlišně. Podporu a připravenost Čechů na penzijní reformu potvrdily nedávné průzkumy společnosti SANEP i pojištovny AXA.

 

Hlubší pohled na data z průzkumu SANEPu ale přináší i jiná – pro vládu alarmující – zjištění. Většina respondentů se více či méně rozhodně vyslovuje proti podstatným principům reformy. Občané jsou např. velmi skeptičtí ve své důvěře v soukromé penzijní fondy. Nesouhlasí se zvyšováním hranice pro odchod do důchodu ani různými solidárními penzijními opatřeními v rámci rodin. O deklarovaném odporu vůči souběžnému sjednocování sazeb DPH mluvit nemusíme, neboť faktické plošné zvyšování daní ani populární být nemůže.

 

 

Pachuť místo euforie

Je evidentní, že vláda už při svém vzniku pojala důchodovou reformu jako jednu z klíčových priorit. Ve vládním prohlášení jí patří hned druhé místo za obecnější deklarací o ozdravění veřejných financí. Svým způsobem s ní vláda svázala svojí vlastní existenci. To je možné kritizovat, jak učinil např. prezident Klaus, nicméně je třeba to brát vážně. Penzijní reforma se stala symbolickou první zkouškou vládní soudržnosti a reformního tahu koalice.

 

O to více zaráží způsob, kterým byla připravena a prezentována veřejnosti. Připomeňme si, že na přelomu roku se nejprve objevily návrhy jednotlivých stran. Návrhy to byly v řadě bodů hodně rozdílné, což platí především o představách ODS a TOP09 na jedné a VV na straně druhé. Rozdíly panovaly jak v otázce penzijních fondů, tak i v míře solidarity.

 

Rozdíly měla odstranit koaliční jednání. Ta svou prvotní rychlostí opravdu překvapila. Zdálo se, že jde o důkaz dělnosti a odpovědnosti vlády. Jenže, o co byla vládní koalice v tomto momentu rychlejší, o to křehčí se celá dohoda ukázala. Výsledek ještě obstál při prvním ataku ze strany opozice. Na ni byla koalice předem připravena a vystupovala jednotně. Pak ale zaútočily některé zájmové skupiny, kterým se zvláště nelíbilo sjednocování sazeb DPH. K těmto hlasům se přidala část vládních stran (někteří představitelé VV i TOP09) a vládní jednota se začala povážlivě drolit. První výstřel těžkého kalibru – totiž kritiku prezidenta – už první návrh reformy nepřežil. Koalice zatroubila na ústup.

 

Trumfem v jejích rukou se měl stát rychlý návrat – shoda nad upravenou podobou reformy, navíc okořeněná odhodláním spojit s reformou otázku důvěry. Ani tato pohotová reakce však důvěru veřejnosti vůči připravované reformě nezajistila a patrně ani nezajistí. Namísto euforie z rychlého prvního reformního výsledku zůstala pachuť. Z vlajkové lodi se stala koule na noze.

 

 

Nečekané bitvy…

Spolu s penzijní reformou se na pranýři ocitají i její hlavní protagonisté – tedy premiér a ministři financí a sociálních věcí za TOP09. Ti původně reformu pojímali jako kolbiště obou pravicových koaličních partnerů. Domnívali se, že právě zde se odehraje velká bitva o voliče. V tom se patrně nemýlili. Hlavní osou této bitvy ale nebude duel na pravici, duel o to, kdo je autentičtější. Strany této bitvy totiž tvoří část vlády (ODS a TOP09) a „zbytek světa“, kam v tomto případě patří opozice, vládní VV, prezident Klaus i vlivné občanské iniciativy a zájmové skupiny. Míra loajality VV vůči reformě se bude odvíjet od vývoje preferencí a ústupků koaličních partnerů v jiných oblastech. To pro vládu značí těžké časy.

 

 

…a logická spojenectví

Vraťme se ale k zajímavému – a možná ne poslednímu – spříznění VV a Václava Klause. To má svojí logiku. VV si dobře uvědomují, že za členství ve vládě platí tvrdou daň v podobě ztráty toho, co je dosud činilo silnými – protestního potenciálu. Chtějí-li (zatím) zůstat ve vládě, musí to vyvážit vnitřní opozicí vůči vyhraněnější liberální politice, vlastní iniciativou, novými nápady a oportunismem. A v neposlední řadě také rozšiřováním svého koaličního potenciálu v tom nejširším slova smyslu. Prezident republiky může v jejich snahách hrát velmi podstatnou roli toho, kdo je vyvede z izolace a legitimizuje v širších cílových skupinách. Ale i pro Václava Klause představuje nejmenší vládní strana zajímavého spojence. Kupříkladu v tom, že hlavě státu obecně nahrává nejasná politická situace, které nedominuje žádná síla – tedy ani jednotná vládní koalice.

 

Prezident se také nechal slyšet, že po skončení svého mandátu chce zůstat ve veřejném životě. Možností, jak to zařídit, je vícero. Jednou z nich je i vytvoření širšího ideově-mocenského centra, jehož vlivnou součástí mohou být i kruhy kolem Bártovy strany, ať již v podobě reálně fungující strany, jejích vybraných politiků nebo jen některých neformálních spojenectví. Že to nemusí být jen sci-fi, dokazují minulá fantazií sršící Klausova spojenectví.