„Podplácel jsem, je mi líto,“

29.květen 2013 | Autor: Michal Barbořík

oznámí pachatel na policejní stanici. „Děkujeme, jste volný,“ odpoví policista. Absurdní? Ne tak úplně. Účinnou lítost u vybraných korupčních trestných činů obsahoval starý trestní zákon. Osvědčil se tento institut? Usiluje vláda o jeho obnovení? Jakými jinými instituty podpořit oznamování korupce?

Vláda 17. dubna 2013 schválila a postoupila parlamentu k projednání vládní novelu trestněprávních předpisů, mj. novelu trestního řádu (zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád), kterou zavádí dva nové, na sebe navazující instituty zvláštního ustanovení o dočasném odložení trestního stíhání a rozhodnutí o nestíhání podezřelého v případech vybraných korupčních trestných činů. Reaguje tak na úkol uložený Strategií vlády v boji proti korupci na období let 2011 a 2012, jehož cílem bylo znovuzavedení účinné lítosti v případech korupce. 

Podle těchto ustanovení policejní orgán rozhodne o dočasném odložení trestního stíhání podezřelého u trestných činů jako např. podplacení nebo nepřímého úplatkářství (nevztahuje se na trestný čin přijetí úplatku), pokud podezřelý poskytl nebo slíbil úplatek jen proto, že byl o to požádán, učinil o tom dobrovolně a bez zbytečného odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu a zaváže se spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení (včetně řízení před soudem) na odhalení trestné činnosti toho, kdo si o úplatek řekl. Poruší-li své závazky, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání. Pokud jim však dostojí, státní zástupce definitivně rozhodne, že nebude stíhán. To lze ale až poté, co bude pravomocně ukončeno trestní stíhání osoby, která si o úplatek řekla. Rozhodnutí bude přezkoumatelné Nejvyšším státním zastupitelstvím, aby se vyloučila možná pochybení.

Tato ustanovení tak spíše než účinnou lítost spojenou s automatickým ­zánikem trestnosti či již existující ustanovení o odložení trestního stíhání připomínají svým obsahem nový institut spolupracujícího obviněného, resp. korunního svědka (byť jsou zde využívány jiné procesní instituty).

Ale bylo nutné tento institut vůbec přijímat? Jak se jeho obdoba osvědčila v minulosti? Nelze boj proti korupci zefektivnit za využití již existujících ustanovení trestněprávních předpisů?

Při posuzování oprávněnosti takovéto „účinné lítosti“ (ať už je řešena tou či onou formou) proti sobě vždy stojí dva zájmy. Na jedné straně zájem na spravedlivém potrestání pachatele každého trestného činu, na druhé straně zájem na tom, aby trestné činy byly vůbec odhalovány a mohlo tak dojít alespoň k nějakému potrestání. V případě korupce často chybí svědci a ani jedna ze stran nemá zájem trestný čin oznamovat, neboť z něj mají obě strany výhody. Proto je zde snaha motivovat pachatele, který úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o něj požádán, k tomu, aby trestný čin oznámil a spolupracoval na potrestání toho, kdo úplatek inicioval.

Ovšem institut účinné lítosti znal již §163 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Ten stanovil, že „trestnost podplácení a nepřímého úplatkářství zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že o to byl požádán, a učinil o tom dobrovolně a vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům bez zbytečného odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu“. Jednalo se o hmotněprávní, nikoli procesní institut, zánik trestnosti byl automatický a pachatel nebyl nijak zvlášť motivován dále spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení na potrestání toho, kdo úplatek žádal. Do nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) však již tento institut převzat nebyl, a to jednak z důvodu, že byl dlouhodobě kritizován mezinárodními organizacemi (Skupina států proti korupci – GRECO či OECD), jednak proto, že nebyl dostatečně využíván.

Ministerstvo vnitra provedlo „Analýzu institutu účinné lítosti v korupčních kauzách“. V rámci celé ČR bylo za období let 2002–2010 identifikováno pouze 5 trestních spisů s využitím institutu účinné lítosti. Z nich vyplynul závěr, že „popsaný institut nepřinášel v policejní praxi výrazné zlepšení efektivity stíhání korupce, jeho aplikace nebyla vždy zcela v souladu s přesnou zákonnou dikcí“ (zejména posuzování podmínky „učinil bez odkladu oznámení“, kdy takto byla posuzována i doba 2 let), „jako vhodnější se proto jeví využívání důsledného hodnocení subjektivní stránky trestného činu a pro případy, kdy k trestnému činu již došlo, také zpřesnění institutu spolupracujícího obviněného“. I přesto vláda znovuzave­dení tohoto institutu schválila, byť za ­podmínek, za kterých by mohl být akceptovatelný z pohledu kritiky mezinárodních organizací. 

Na závěr lze konstatovat, že zvolené řešení zvláštního ustanovení o dočasném odložení trestního stíhání a rozhodnutí o nestíhání podezřelého je mnohem vhodnější než původní požadavek na znovuzavedení účinné lítosti. Nicméně nadále zůstávají pochybnosti spočívající v tom, že v minulosti nebyl tento institut takřka vůbec využíván (a když už, tak za velmi pochybných okolností) a že požadovaného cíle lze dosáhnout za využití již stávajících institutů.