Práva dětí jako součást mezinárodní ochrany lidských práv

31.leden 2016 | Autor: Harald Christian Scheu

Práva dětí zaujímají v rámci systému mezinárodní ochrany lidských práv velmi prominentní místo. Úmluva OSN o právech dítěte, která je hlavním referenčním bodem ochrany dětí, je jednoznačně nejúspěšnější lidskoprávní úmluvou všech dob – alespoň z pohledu statistiky.

Nikdy předtím či potom nevstoupila úmluva o lidských právech v platnost tak rychle a k žádné jiné úmluvě nepřistoupil tak velký počet smluvních stran. Poté, co v roce 2015 přistoupily k Úmluvě o právech dítěte Somálsko a Jižní Súdán, chybí už jen ratifikace ze strany USA. 

Když jde o statistiku úspěšnosti, je samozřejmě na místě určitá skepse. Statistický úspěch by mohl být výsledkem vágnosti principů a práv, které byly v Úmluvě zakotveny. Určitou roli by mohl hrát také poměrně slabý kontrolní mechanismus. Zde ovšem není místo, abychom podrobněji rozebírali všechny možné důvody pro velký počet smluvních států. 

Jedna věc je ovšem jasná. Přijetím Úmluvy o právech dítěte daly všechny státy najevo, že děti jsou zvlášť zranitelné lidské bytosti, kterým je třeba zajistit speciální ochranu a speciální práva. Tato myšlenka byla vyjádřena v řadě dokumentů, jež Úmluvě předcházely. Lze uvést např. Ženevskou deklaraci práv dítěte z roku 1924, která vycházela z nutnosti zabezpečit dítěti zvláštní péči. Také podle čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 má dětství nárok na zvláštní péči a pomoc. 

Z pohledu současné ochrany lidských práv proto není sporné, že děti tvoří skupinu, jíž přísluší zvláštní ochrana, i když lze samozřejmě připustit, že se ne všechny děti všech věkových kategorií, ze všech sociálních skupin a ze všech zemí a světadílů nacházejí ve stejně zranitelném postavení. Z koncepčního hlediska však nejsou tyto případné rozdíly rozhodující. 

Práva dětí a obraz člověka

Pokud chceme lépe uchopit základy koncepce práv dětí, je užitečné se zaměřit na obraz člověka, na kterém se zakládá filozofie obecných lidských práv. Jaký je tedy obraz člověka a jaký je obraz dítěte?

V odborné literatuře je široce uznáváno, že základem ochrany lidských práv je obraz člověka vycházející z období osvícenství a racionalismu. Tuto skutečnost připomíná i Všeobecná deklarace lidských práv, která ve své preambuli hovoří o přirozené důstojnosti člověka. Článek 1 VDLP vyzdvihuje jako základní charakteristiku všech lidí jejich rozum a svědomí. Rozum a svědomí tvoří základ svobody a autonomie lidské bytosti. 

Oproti tomu připomíná Úmluva o právech dítěte důležitou věc, a to, že lidská práva přísluší také bytostem, které svým rozumem a svědomím ještě nemohou náležitým způsobem disponovat. Na tělesnou a duševní nezralost dítěte upozornila již Deklarace práv dítěte z roku 1959. Preambule této deklarace vrcholila v krásné větě, že lidstvo je povinno dát dětem to nejlepší, co jim dát může. Subjektem a nositelem dětských práv proto není osvícenský ideál svobodné a rozumné lidské bytosti, ale zranitelný tvor s omezenou svobodou a schopností používat rozum. 

Stejná myšlenka se ostatně promítá také do ustanovení čl. 24 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966, podle něhož má každé dítě právo na takovou ochranu, která mu přísluší s ohledem na jeho postavení nezletilce, přičemž tuto ochranu mají poskytovat rodina, společnost a stát. Formulace čl. 24 MPOPP je v každém případě pozoruhodná, protože preambule Paktu odkazuje v návaznosti na Všeobecnou deklaraci lidských práv na „ideál svobodné lidské bytosti těšící se občanské a politické svobodě a svobodě od strachu a nedostatku“ . ­Zatímco u naprosté většiny občanských a politických práv předpokládáme, že svobodná lidská bytost sama uplatňuje svá práva v rámci konkrétní procedury, je procesní postavení dětí oslabené, a je na jiných subjektech, aby rozhodly o vhodné míře ochrany. Podle Úmluvy o právech dítěte je třeba právo na vhodnou ochranu precizovat např. ve světle principu nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3) a práva dítěte být slyšeno (čl. 12).

Práva dětí a paternalismus

V návaznosti na obraz člověka a obraz dítěte by bylo tedy vhodnější místo výrazu „práva dětí“ použít formulaci „právo dětí na ochranu“ . To není jen pouhá hra se slovy. Jde o klíčový znak samotného pojetí práv dětí. Ochrana práv dětí je založena na paternalistickém přístupu, protože účinná ochrana záleží na odpovědnosti a obětavosti jiných subjektů. 

Tato skutečnost představuje na první pohled paradox. Na jedné straně usiluje mezinárodní ochrana lidských práv o překonání všech zbytků paternalismu a osvobození člověka od ochranářství a manipulace. Na druhé straně koncepce práv dětí ukazuje, že se ochrana lidských práv bez paternalismu neobejde. Ani z lidskoprávní perspektivy proto není třeba určitou míru paternalismu vnímat jako zlo.

Přítomnost paternalistického prvku v systému lidských práv je paradoxní nejen z pohledu svobody a rozumu lidské bytosti. Idea paternalismu, která je imanentní ochraně dětí, se dostává automaticky do konfliktu také s principem indivi­dualismu, jenž tvoří další základ západní koncepce lidských práv. Ochrana dětí totiž není postavena na izolovaném jednotlivci a jeho autonomii, ale na zapojení dětí do rodiny. 

Preambule Úmluvy o právech dítěte praví naprosto jednoznačně, že rodina je základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů, zejména dětí. V zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti mají děti vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Je třeba položit si otázku, zda čistě individualistická koncepce může takové prostředí generovat.

Rakouský fyzik a filozof Herbert Piet­schmann, který opakovaně působil v Japonsku a Číně, před řadou let referoval v malém kruhu posluchačů o hlavních rozdílech mezi evropským a dálněvýchodním vnímáním člověka. Podle Pietschmanna považovali jeho dálnovýchodní kolegové učení Reného Descarta za základ moderní vědy. Descartův racionalismus, jeho analytický přístup ke světu a metodickou skepsi uznali jako intelektuálně atraktivní a přínosné. 

Pietschmann však upozornil na to, jak těžce se japonští a čínští přírodovědci smířili s individualistickým pojetím člověka. Descartovo pojetí vychází z představy, že samotný rozum a rozumné uvažování člověka představují jediné centrum jeho existenční jistoty. Tato koncepce krystalizuje v jednom z nejslavnějších výroků evropské filozofie „Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem). 

Podle Pietschmanna se jevila tato údajná jistota Japoncům a Číňanům jako absurdní. Pro ně není samostatné myšlení a uvažování rozumné bytosti základem jistoty, ale stojí na konci komplexního procesu. Člověk se totiž může stát rozumnou bytostí pouze v případě, že ho někdo vychoval, že ho někdo v prvních letech života živil a předával mu lásku a životní jistotu. 

Ne náhodou se tato paternalistická myšlenka shoduje s koncepcí ochrany dětí výrazně více než západní individualismus. Je to možná i jeden z důvodů, proč se stala Úmluva o právech dítěte tak populární v mimoevropském kontextu. Mohli bychom doplnit kacířskou otázku, zda některé mimoevropské kultury neposkytují pro fungování rodin s dětmi lepší podmínky než kultura Západu. 

Výzva právní ochrany dětí

Vytvoření vhodného rodinného prostředí, tedy slovy Úmluvy o právech dítěte „atmosféry štěstí, lásky a porozumění“, představuje nejdůležitější výzvu při zajišťování ochrany práv dětí. Současná západní lidskoprávní kultura není sama o sobě schopna takové prostředí generovat. Vhodné rodinné prostředí předpokládá značnou míru odpovědnosti na straně rodičů. Nejde přitom o věcnou správnost každého jednotlivého rozhodnutí, které rodiče činí, ale spíše o celkové fungování rodiny. 

Na straně druhé je nezbytné stanovit paternalistickému přístupu určité limity. V této souvislosti lze připomenout, že jednotlivá práva vymezená v Úmluvě o právech dítěte musí být interpretována v nejlepším zájmu dítěte. Podle čl. 3 odst. 2 Úmluvy mají státy dítěti zajistit takovou ochranu, která je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů. Jak ukazuje politická debata o otázkách ochrany dětí a fungování ochrany dětí v praxi, je vymezení nejlepšího zájmu dítěte často předmětem boje mezi rodiči a státními orgány. V praxi rozhodně není jednoduché určit, co je nezbytné pro blaho dítěte a co je vhodné rodinné prostředí.

Na správnou výchovu dětí a na ochranu dětí před nebezpečím se zaměřují pedagogové, lékaři, psychologové, psychiatři, sociální pracovníci, kriminalisté, lidskoprávní aktivisté, odborníci na genderismus apod. Stručně řečeno, pohledy mohou být velmi různé. Role soudních orgánů je tradičně velmi nevděčná, když rozhodují např. o případech omezení rodičovské odpovědnosti, náhradní rodinné péče, adopce, tzv. únosů dítěte, práva na vzdělání, ochrany osobních údajů dítěte nebo soudnictví ve věcech mládeže. Zatímco soudní orgány aplikují principy ochrany a nejlepšího zájmu dítěte na konkrétní případy, mediální veřejnost zkoumá hlavně to, nakolik určité rozhodnutí zapadá či nezapadá do abstraktního politického nebo ideologického rámce. Ideologický pohled funguje bez ohledu na obsah konkrétního soudního spisu.

Dodržování Úmluvy o právech dítěte monitoruje Výbor pro práva dítěte, který je v současné době složen z 18 nezávislých odborníků. V roce 2013 předložil Výbor podrobný komentář k otázce, jak správně identifikovat nejlepší zájem dítěte, a specifikoval seznam sedmi kritérií, která mají státy při zkoumání nejlepšího zájmu dítěte brát v potaz: 

1. právo dítěte být slyšeno (s přihlédnutím k jeho věku a zralosti),

2. identita dítěte (jak je určena např. pohlavím, etnickým původem, náboženskou a kulturní tradicí), 

3. zachování rodinného prostředí (přičemž odloučení dítěte od rodiny přichází v úvahu pouze jako krajní opatření pro výjimečné případy),

4. bezpečnost dítěte (tzn. ochrana dítěte proti násilí), 

5. zranitelnost dítěte (např. v situacích, kde jsou děti bez doprovodu v azylovém řízení, děti, které se staly obětmi trestného činu, a děti ve složitém sociálním prostředí),

6. právo dítěte na zdraví (např. v souvislosti s informovaností dětí o škodlivosti tabáku a alkoholu, ale i v kontextu sexuální výchovy),

7. právo dítěte na vzdělání (zejména s ohledem na kvalitu a bezplatnost vzdělání). 

V podstatě lze souhlasit, že každé uvedené kritérium je samo o sobě rozumné i důležité, ale problémem zůstává v praxi nejen vybalancování jednotlivých sedmi priorit, ale také jejich výklad. Jaké dítě má být slyšeno v soudním řízení, tzn. od jakého věku a za jakých okolností? Do jaké míry může náboženská identita dítěte ospravedlnit určitá omezení jeho práv (např. v souvislosti s obřízkou u muslimských a židovských chlapců)? Jaké situace lze považovat za natolik výjimečné, aby dítě bylo rodičům dočasně nebo trvale odebráno? Od jakého věku je sexuální výchova užitečná, do kdy naopak škodlivá? Má stát o takových otázkách rozhodnout plošně ve vztahu ke všem dětem, nebo ponechat velkou část odpovědnosti na rodičích? 

Seznam sedmi poměrně nejasných kritérií doplnil Výbor pro práva dítěte o seznam osmi procedurálních záruk, které mají být pro určení nejlepšího zájmu dítěte klíčové. Výbor zmiňuje např. různé způsoby, jakými mohou děti vyjadřovat své názory. Dále požaduje, aby fakta konkrétního případu byla zjištěna dobře trénovanými profesionály. Jako relevantní obory zmiňuje Výbor např. právo, sociologii, pedagogiku, sociální práci, psychologii a medicínu. Výbor také připomíná, že čas hraje v případech týkajících se ochrany dětí důležitou roli, a to nejen ve vztahu k době trvání řízení, ale také s ohledem na pravidelný přezkum přijatého opatření ve světle dalšího vývoje dítěte. Výbor také žádá, aby rozhodující orgány vždy odůvodnily, jak přihlížely k nejlepšímu zájmu dítěte a co v konkrétním případě za nejlepší zájem považovaly. 

Závěr

Je naprosto zřejmé, že kombinace sedmi poměrně nejasných principů a osmi procedurálních záruk nečiní definici nejlepšího zájmu dítěte snadným úkolem. Domnívám se, že efektivita ochrany dětí nezáleží na správné mechanické aplikaci kritérií a procedur, ale na dvou mimoprávních faktorech, které ochrana lidských práv sama o sobě nemůže zajistit. První, klíčový faktor je existence funkčního rodinného prostředí, v němž děti vyrůstají. V případech, ve kterých chybí takové prostředí, přijde na řadu druhý faktor, a to je moudrost a integrita těch osob, které o osudu dětí rozhodují, ať už z pozice učitele, sociálního pracovníka, soudního znalce nebo v neposlední řadě z pozice samotného soudce.

Nelze než vyjádřit naději, že parlament této země vytvoří pro oba faktory vhodný legislativní rámec.