Právní nástroje ochrany před alkoholem

22.říjen 2012 | Autor: Luboš Jemelka

Nedávná „prohibice“ spočívající v zákazu prodeje a vývozu „tvrdého“ alkoholu (lihovin o obsahu etanolu nad 20 %) vyvolala otázku, jaké jsou nebo by mohly být další možné nástroje regulující nakládání s lihovinami. Ty by zřejmě mohly být přísnější než dosud, ale současně ne tak „drastické“ jako jejich téměř úplný zákaz.

Současné právní nástroje

Nástroje, které mají regulovat konzumaci alkoholu, resp. jiných návykových látek, mohou být jak ekonomické (spočívají zejména v nastavení spotřební daně), tak pochopitelně též právní. Vedle těch nejzásadnějších umožňujících díky své obecné formulaci plošná opatření při mimořádných okolnostech podle zákona o ochraně veřejného zdraví existuje již dnes řada dalších omezení, která zná ve vztahu k alkoholu i jiným látkám zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami. Dá se předpokládat, že i tento zákon bude nyní ve větším zájmu legislativců a dostatečnost jeho ustanovení bude předmětem další diskuse. Sám bych zde na některá ustanovení tohoto zákona poukázal (v podrobnostech tak činím v publikaci VETEŠNÍK, P., JEMELKA, L. Ochrana před škodlivými vlivy tabáku, alkoholu a návykových látek. Praha: C. H. Beck, 2011).

Ustanovení § 11 tohoto zákona například vymezuje, obdobně je tak stanoveno rovněž v případě tabákových výrobků, kde mohou být alkoholické nápoje prodávány. Formulace tohoto ustanovení je však natolik široká, že je možné je prodávat téměř kdekoli (tedy v jakémkoli obchodě s potravinami či smíšeným zbožím, ve všech restauracích apod.). V § 12 se dále stanoví, že je zakázáno prodávat nebo podávat alkoholické nápoje například osobám mladším 18 let, na všech akcích určených osobám mladším 18 let (bez ohledu na to, jestli v nich vystupují děti či dospělí), osobám zjevně ovlivněným alkoholickým nápojem nebo jinou návykovou látkou, ve zdravotnických zařízeních, na sportovních akcích (s výjimkou piva „desítky“) nebo ve všech typech škol a školských zařízení.

Vedle dalších omezení spočívajících například v zákazu prodeje a dovozu hraček napodobujících tvar a vzhled alkoholických nápojů nelze opomenout ustanovení, které umožňuje obcím stanovit určitá omezení prostřednictvím obecně závazné vyhlášky. Podle § 13 uvedeného zákona může obec v případě konání kulturní, společenské nebo sportovní akce přístupné veřejnosti s důvodným rizikem nárůstu problémů a negativních společenských jevů způsobených jednáním fyzických osob pod vlivem alkoholu obecně závaznou vyhláškou omezit nebo zakázat v určitých dnech nebo hodinách nebo na určitých místech prodej, podávání a konzumaci alkoholických nápojů.

Volba konkrétního omezení či zákazu by měla vycházet z místních znalostí (např. z podnětů občanů, činností obecní policie). Navíc je třeba dodat, že další omezení konzumace alkoholu lze stanovit rovněž k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, jak předpokládá § 10 písm. a) zákona o obcích.

Ani omezení či zákazy týkající se konzumace alkoholu v obecně závazných vyhláškách však nemohou být zcela bezbřehé. Nemohou být proto stanoveny například pro území celé obce, ale musí se vztahovat na konkrétně vymezená veřejná prostranství. Obec proto musí zvažovat, na kterých místech jsou tato omezení či zákazy nezbytné a na kterých nikoli.

Nezbytnost změn právní úpravy

Výše uvedená ustanovení současné právní úpravy, která mají stanovit obecný standard ochrany před alkoholem, nejsou dle mého názoru zcela dostatečná a do budoucna by mělo být zváženo jejich zpřísnění (ke zpřísňování sice postupně dochází, nicméně téměř výhradně u tabákových výrobků). To by se mohlo týkat jak zpřísnění požadavků na „kvalitu“ prodejců, tak také například ukládání vyšších pokut. Porušení výše uvedených pravidel lze totiž podle zákona o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami sankcionovat (až na výjimky) „pouze“ pokutou do 50 tisíc Kč. Naproti tomu zákon o spotřebních daních, který se však regulace prodeje lihovin dotýká spíše okrajově, je nekompromisnější a umožňuje ukládání až milionových pokut.

V neposlední řadě lze doporučit zpřesnění současné úpravy opatření při mimořádných okolnostech podle § 95 zákona o ochraně veřejného zdraví. Pro ně nejsou stanoveny ani dostatečné důvody, za kterých je lze vyhlásit (zákon hovoří obecně o výskytu nebezpečných a z nebezpečnosti podezřelých výrobků, o mimořádných událostech apod.), ani proces, ve kterém se tak má stát. Správní řád je zde tedy vyloučen a zcela chybí účinné nástroje se k opatření předem vyjádřit, resp. se proti němu účinně bránit.