Putinův návrat do Kremlu a budoucnost americko-ruských vztahů

27.duben 2012 | Autor: Jan Jireš

Vladimir Putin byl 4. března 2012 potřetí zvolen prezidentem Ruské federace. Na konci prvního květnového týdne oficiálně nastoupí do prezidentského úřadu a po čtyřleté přestávce se přestěhuje ze sídla ruských premiérů zpět do Kremlu.

Výměna premiéra za prezidenta v Rusku je však jen jednou z několika personálních změn v čele klíčových velmocí, k nimž letos dojde či může dojít. Ve Spojených státech proběhnou v listopadu prezidentské volby, jež sice prezident Obama pravděpodobně vyhraje, jeho republikánský vyzyvatel však rozhodně není bez šance. Na podzim rovněž dojde k dlouho připravované personální rošádě v nejvyšším vedení čínské komunistické strany a do čela rodící se supervelmoci nastoupí další generace stranických vůdců. V dubnu a květnu čekají prezidentské volby i Francii, kde stávající prezident čelí perspektivě porážky. Británie je tak jediným ze stálých členů Rady bezpečnosti OSN, kde se personální změny na nejvyšší exekutivní pozici nečekají. V takové situaci se nabízí otázka, zda a jak se tyto personální změny mohou promítnout do vztahů mezi velmocemi a tím i do budoucí podoby mezinárodní politiky.

Návrat Vladimira Putina do prezidentského úřadu, uskutečněný souběžně s prezidentskou kampaní ve Spojených státech, dobře odhaluje rozdíly mezi ruským a západním politickým systémem. Ve Spojených státech je procedura výběru prezidentských kandidátů i samotné prezidentské volby předem přesně definovaná, veřejně známá a transparentní, výsledek ovšem bývá mnohdy až do poslední chvíle nejistý. V Rusku je naopak fungování politického systému nejasné a netransparentní, ale výsledek předem daný.

Zklamání z resetu

Po svém nástupu do úřadu začátkem roku 2009 vyhlásila Obamova administrativa svou politiku „resetu“ ve vztazích vůči Rusku. Ta dosáhla jen omezených úspěchů a její výsledky výrazně zaostaly za očekáváními. Reset přispěl k určitému odblokování zaseknutých vztahů mezi USA a Ruskem a k nastolení relativně normální komunikace mezi oběma zeměmi. V praktické oblasti pak vedl k zahájení spolupráce Ruska se Západem v Afghánistánu, kdy Rusko umožnilo západním zemím angažujícím se v boji proti Tálibánu využívat ruské území a dopravní trasy pro zásobování jednotek nasazených v operaci. To představuje nejvýznamnější praktický přínos politiky resetu.

Rusko kromě toho začalo opatrně spolupracovat se Západem v jeho snaze zabránit Íránu vyrobit jaderné zbraně a připojilo se k některým sankcím, jež mezinárodní společenství na zemi uvalilo. Ruská podpora v této oblasti však byla přinejlepším nejednoznačná a rozhodně nelze hovořit o tom, že se zde americké předpoklady spojené s politikou resetu naplnily. Dalším příkladem, kdy politika resetu možná vedla k výhodě pro západní politiku, bylo zdržení se Ruska při hlasování v Radě bezpečnosti o rezoluci umožňující vojensky intervenovat v Libyi.

Vrchol politiky resetu v diplomaticko- -politické oblasti představoval lisabonský summit NATO v listopadu 2010, na němž došlo k ostentativnímu smíření mezi Ruskem a Západem a k zahájení jednání o vybudování společného systému protiraketové obrany.
Celkově jsou ale americko-ruské vztahy v posledních třech letech pro Spojené státy zklamáním. V každém případě je jasné, že politika resetu skončila, spor se vede jen o to, kdy a za jakých okolností k tomu došlo: jestli již v průběhu roku 2010, kdy se Rusko odmítlo plně připojit k Západu v tlaku na Írán, nebo až po lisabonském summitu Aliance, kdy se ukázalo, že vstřícná rétorika veřejných deklarací nevede k posunům v praktické spolupráci. Okamžitě po summitu totiž začalo být zřejmé, že se NATO a Rusko nebudou schopny dohodnout na realizaci systému protiraketové obrany.

Zhoršování vztahů

Od té doby se vztahy mezi USA a Ruskem již jen zhoršují. Aliance na možnost dohody s Ruskem ohledně protiraketové obrany v zásadě rezignovala a od nadcházejícího chicagského summitu nelze očekávat žádná vstřícná prohlášení vůči Rusku v této oblasti. Mlčenlivý souhlas se zahájením západní intervence v Libyi dnes Rusko vnímá jako svou zásadní chybu, kterou už nehodlá opakovat. Výsledkem je roztržka se Západem v souvislosti s řešením občanské války v Sýrii.

Ruské parlamentní volby z konce roku 2011, které zahraniční pozorovatelé i domácí opozice označili za zmanipulované a které vedly k bezprecedentním pouličním protestům, poskytly ruské politické i mediální elitě příležitost k verbálním útokům proti západním zemím, obviňovaným z vměšování do vnitřních záležitostí Ruska a ze snahy podkopat stabilitu a bezpečnost země. Mnozí znalci současných ruských poměrů a uvažování ruské politické elity navíc tvrdí, že Putinova veřejně ventilovaná protizápadní paranoia není jen účelovým divadlem pro voliče, ale že je staronový prezident o obklíčení Ruska nepřáteli v čele s proradným Západem skutečně osobně přesvědčen.

Nejaktuálnějším výrazem prohlubující se krize v americko-ruských vztazích je pak zacházení, s nímž se v Rusku potýká nový americký velvyslanec Michael McFaul. Podobně jako v minulosti britský velvyslanec je dnes McFaul vystaven neustálému pronásledování a obtěžování ze strany Putinova mládežnického hnutí a provládních médií. Nutno přiznat, že McFaul si za toto zacházení do určité míry může sám. Konfrontaci sám vyhledává, není schopen kontrolovat své emoce, libuje si v kontroverzních prohlášeních na adresu Ruska a explicitně se odmítá chovat diplomaticky. Prezident Obama je však vystaven rostoucí domácí kritice požadující, aby proti útokům na McFaula razantně zakročil. Návrat Vladimira Putina do prezidentského úřadu je pak z pohledu Američanů jen potvrzením stávajícího trendu zhoršování americko-ruských vztahů a odklonu od politické liberalizace v Rusku.

Budoucnost americko-ruských vztahů

Obamova administrativa si je již delší dobu vědoma toho, že politika resetu je mrtvá a že díky ní už Spojené státy nemohou nic získat. Putinův návrat je v tom pouze utvrdil. Prezidenta Obamu tak dostihla jeho neomarxistická víra v sílu diskursu: zjistil, že pouhá změna rétoriky a používaných pojmů k proměně politické reality nestačí. Západ učinil v souvislosti s tandemem Putin-Medveděv svou tradiční chybu. Na ruské politické scéně si zvolil „liberála, s nímž lze jednat“, a jehož je proto nutné politicky podporovat, realita se ovšem ukázala být poněkud jiná. Podobně to Západu nevyšlo v případě Borise Jelcina ani samotného Putina.

Zdá se, že posledním praktickým důvodem, který Američany činí zdrženlivými v jejich přístupu k Rusku, je pokračující důležitost transportních cest do Afghánistánu využívajících ruského území. Jakmile tento faktor po plánovaném stažení amerických ozbrojených sil z Afghánistánu v blízké budoucnosti pomine, lze ze strany USA očekávat mnohem méně vstřícný přístup k Putinovu režimu. Americká vláda bude ostřeji kritizovat stav ruské demokracie a ochrany lidských práv a bude silněji verbálně podporovat země od Estonska po Gruzii obávající se ruského tlaku.

Putinův návrat do úřadu prezidenta jim to vlastně usnadní, protože v určitém smyslu vyjasnil situaci. Už nebudou muset brát ohled na údajnou potřebu neohrožovat vnitropolitické postavení „liberála“ Medveděva ani na pochybnosti o tom, jaká je skutečná povaha spolupráce mezi Putinem a Medveděvem. Po Putinově návratu a zklamání z výsledků politiky resetu už Američané nemají potřebu jednat s ruskou vládou v rukavičkách, což platí jak pro Obamovu, tak případnou Romneyho administrativu.