Rozhořčený jih Evropy

17.červen 2011 | Autor: Petr Sokol

Jihem starého kontinentu otřásají sociální protesty. Svět obletěly především obrázky stanového městečka na hlavním madridském náměstí a létající Molotovovy koktejly v centru Atén. Demonstruje se ale v mnoha dalších městech jižní části Evropy, kde nejvíce řádí ekonomická krize. Rodí se nový politický proud, nebo se jedná pouze o dočasné vzedmutí?

Jihoevropské protesty nejsou jen obyčejnými mítinky odborářů, jaké přinesla třeba červnová stávka u nás. V jejich případě se jedná o zárodky určitého sociálního hnutí, které má napříč „rozhořčenými“ státy společné prvky. V ulicích a na náměstích protestují hlavně mladí lidé, kteří se svolávají pomocí sociálních sítí. V jejich požadavcích kromě tlaku na snížení nezaměstnanosti dominují především ataky na hlavní politické strany, banky, nadnárodní společnosti a zavedené instituce obecně. Naopak léky demonstranti spatřují ve větším využití přímé demokracie, a to i s pomocí nových technologií. Protestující se označují za nestranické a neideologické, ale jak ukazují proběhlé parlamentní volby v Portugalsku a regionální hlasování ve Španělsku, rekrutují se hlavně z řad tradičních voličů levice. Výsledky obou voleb totiž ukázaly, že přes plná náměstí neztrácí pravice, ale hlasy naopak chybí levicovým stranám všeho druhu. Demonstranti se tedy rekrutují z naštvaných příznivců levice, kteří jsou rozzlobení na důsledky hospodářské krize, ale i na neschopnost levice krizi zabránit. Zde je třeba připomenout, že například na Pyrenejském poloostrově oběma státům v době příchodu krize vládla socialistická levice, takže popsaná frustrace části levicových voličů nepřekvapí.

Káhira nebo Reykjavík

Budou-li se jednou psát dějiny dnešních jihoevropských nepokojů, jistě budou autoři hledat ty, u kterých se hnutí inspirovalo. Mezi samotnými lidmi „na ulicích“ rezonuje hlavně odkaz na „arabské jaro národů“, jak se odehrálo letos na jaře například v Tunisku či Egyptě. „Uvědomělejší“ demonstranti ovšem chápou, že s arabskými občanskými revoltami má jejich hnutí společnou snad jen formu – stanová městečka, facebook a plná náměstí. V arabském světě se však bojovalo za demokracii a svobodné volby, zatímco na jihu Evropy si většina účastníků spíše myslí, že demokracie, jak nyní funguje, potřebuje zásadní změnu, a třeba ve Španělsku demonstranti vyzývali voliče před regionálními volbami, aby hlasovali bílými lístky (proti všem stranám) nebo alespoň pro malé politické formace. Demonstranti jsou totiž ve většině přesvědčeni, že jejich hlas ve volbách postupně ztratil svou hodnotu a už vůbec nemá cenu volit velké strany.

Vraťme se však k hledání inspirace pro současnou vlnu protestů. Ve Španělsku často zaznívá, že předobrazem tamních protestů jsou občanské bouře, které provázely předloňský krach islandské ekonomiky. Toto srovnání má asi trefnější charakter, ale pro vůdce demonstrantů obsahuje také jedno varování. Islandské protestní hnutí, či spíše jeho část, se transformovalo do politické strany (Občanské hnutí – B), která se sice následně premiérově propracovala do ostrovního parlamentu, ale zůstala jen s několika mandáty daleko za hlavními politickými hráči.

Otec-praktik a otec-teoretik

Za ideového vůdce aktuální revolty můžeme považovat autora útlé knížečky či, chcete-li, manifestu „Indignez-vous!“, což lze z francouzštiny překládat několika českými výrazy: „Buďte rozhořčeni“, „Protestujte“ nebo „Čas na vzpouru!“ Jako zajímavý paradox se jeví, že zatímco na náměstích měst protestují zejména mladí lidé, autorem jejich politického programu se stal opravdový senior – třiadevadesátiletý Stéphane Hessel. Autor židovského původu se narodil v Berlíně a později přesídlil do Francie, kde se stal hrdinou tamního protinacistického odboje za druhé světové války. Hessel odešel po okupaci Francie do Velké Británie, aby byl později vysazen na okupovaném území, odhalen nacisty a odvlečen do koncentračního tábora, v němž jen zázrakem unikl smrti. Po válce patřil Hessel mezi spoluautory Konvence o lidských právech. Krátce před loňskými Vánocemi vydal Hessel spis „Indignez-vous!” a ten se stal ve Francii hitem vánočního trhu s knihami, když se ho prodalo na milion výtisků. Následoval samozřejmě překlad do řady dalších jazyků.

Hessel ve spise propaguje aktivní, ale nenásilnou vzpouru proti hrozbám, které podle něho ohrožují současný svět a ke kterým patří hlavně finanční kapitalismus. Lidé by se měli podle levicově orientovaného autora vzbouřit tak, jak to udělala jeho generace v rámci protinacistického odboje, ale nyní jen nenásilnou formou. Spis neobsahuje žádnou podrobnou analýzu nebo převratné myšlenky, ale jeho úspěch bezpochyby leží ve skutečnosti, že v pravý okamžik vyjádřil pocit vzteku, který po finanční krizi ovládá určitou část společnosti.

To, že Hesselův spis skutečně ovlivnil současné protesty, potvrzuje i jméno, které si dali demonstranti na madridském náměstí Puerta del Sol. Říkají si Indignados – rozzlobení či rozhořčení, v čemž je jasný odkaz na název Hesselova spisu.

Za praktického otce-zakladatele aktuální vlny protestů zase můžeme označit italského komika a začínajícího politika Beppe Grilla. Ten přes politickou satiru a kritiku všech politických stran v Itálii, jejichž politiku a údajné vzájemné soutěžení jen na oko označuje za „demokratické spiknutí“, dospěl až k politickým aktivitám – před několika dny začal přes internet a vznikající sociální sítě organizovat tzv. V-dny, jejichž název se odvozuje od italských slov pro pomstu, odplatu a slušně řečeno naštvanost. Statisícová účast na jeho mítincích se promítla do jeho záměru založit politickou stranu s názvem Hnutí pěti hvězd. A v letošních italských místních volbách už tato formace v některých, především severoitalských městech atakovala hranici deseti procent. Přitom rétorika „grillianů“, jak se příznivcům strany v Itálii říká, jako by z oka vypadla tezím v Hesselově spise nebo z hesel na madridských, lisabonských či aténských náměstích.

Nový proud?

Aktuální otázkou, u níž si ještě musíme počkat na odpověď, proto zůstává, zda se z protestů na jihu Evropy vyvine nový politický proud „naštvané facebookové“ levice, nebo zda se rozhořčení po čase vrátí pod křídla tradiční umírněné i krajní levice. Zatím se vzhledem k nehomogennosti hnutí jeví jako pravděpodobnější druhá varianta. Avšak ani možnost, že se rok 2011 stane novým „rokem 68“, který kdysi položil myšlenkové základy postmoderním politickým hnutím a proudům, jako jsou třeba zelení, nelze zatím zcela zavrhnout.