Rozporuplné lákadlo penzijních fondů

30.září 2013 | Autor: Václav Rybáček

Penzijní připojištění vnímá nemalá část společnosti jako samozřejmost, ba nutnost. Vysloužíme si příspěvek zaměstnavatele, něco přihodí stát, a pocit, že mám na stáří přilepšeno, ten taky není k zahození. Zadání trvalého příkazu z našeho účtu by ale mělo být spojeno s dobrým rozmyslem, zda chci podstupovat rizika, která v penzijním systému dřímají. Nebezpečí násilného převzetí aktiv fondů vládou, jež proběhlo v Maďarsku a nyní v Polsku, není rozhodně jediným, které z investičních aktivit fondů plyne.

Finanční poradci obvykle mlčí o tom, do jakých aktiv bude penzijní fond vaše peníze investovat. Nicméně zákon č. 42 /1994 o penzijním připojištění se státním příspěvkem je poměrně výmluvný. Nanejvýš 10 % majetku v movitých a nemovitých věcech, nejméně 50 % v domácí měně, a co se týče cenných papírů nanejvýš 20 % od jednoho emitenta, což nesmí být více než 10 % celkových aktiv. Jenže omezení u cenných papírů není striktní, platí výjimka pro cenné papíry vydané zeměmi OECD či mezinárodními institucemi typu EIB či EBRD. U nich mohou být limity překročeny.

Zatímco v investicích do soukromých podniků jsou penzijní fondy limitovány, v nákupech státních dluhopisů mají de facto volnou ruku. Ve výsledku jsou rozvahy penzijních fondů přecpané dluhy, které nasekaly vlády. Vezmeme-li portfolio fondů na konci roku 2012, pak z celkových aktiv rezidentských penzijních fondů tvoří dluhopisy více než 86 % aktiv, přičemž dluhopisy vydané vládními institucemi se na celkových aktivech podílí 75 %. Z každé pětistovky zaslané do penzijního fondu tedy nakoupíte za 375 korun dluhopis vlády, na což vám ještě sám dlužník ochotně přispěje. 

Z ostatních investic stojí za zmínku pohledávky za bankami, které tvoří cca 10 %. Zbytek jsou spíše „drobné“. Investice do akcií činí 0,2 % celkových aktiv, podílové listy investičních fondů 1,5 % a pro zajímavost dodejme, že investice do nemovitostí tvoří třikrát větší objem prostředků než investice do akcií (0,6 %). Je zřejmé, že tuzemské penzijní fondy rozhodně nejsou zdrojem pro rozvoj soukromých podniků, spíše významným obsluhovatelem vládních dluhů. Co do objemu drží penzijní fondy zhruba 15 % celého dluhu české vlády. 

Výnosnost této investice je diskutabilní. Vládě jako velkému dlužníkovi přirozeně vyhovují nižší úrokové sazby, jež v Evropě dlouhodobě převažují díky politice centrálních bank. Česká vláda si v současnosti půjčuje za velmi nízké úrokové sazby i díky relativně vyšší kredibilitě, a reálné výnosy jsou tak spíše záporné, což reálnou ziskovost fondů a podílníků snižuje. Navíc, byť historicky platily vládní dluhopisy za jednu z nejbezpečnějších investic, s tsunami vládních dluhopisů zadlužených vlád se riziko neschopnosti vlády dluhy splácet zvyšuje.

Opusťme však finanční úvahy a podívejme se na věc makroekonomickou perspektivou. Spoříte. Posíláte peníze do penzijních fondů a ty je obratem využijí k nákupu především vládních dluhopisů, k čemuž je nutí legislativa. Za co vláda získané peníze utratí, nelze říci, nicméně vláda nemá tendenci využít prostředky produktivně, na investice. Byť jsou vládní investice a jejich objem předmětem vášnivých diskuzí a politických pří, jedná se zhruba jen o 5 % veškerých vládních výdajů. Lze tak spíše předpokládat, že vládní instituce využijí prostředky získané emisemi na spotřebu.

Investice nebo spotřeba?

Uvažujme extrémní případ, kdy vláda z prostředků od penzijních fondů, resp. podílníků nakoupí zbraně. Pokud jejich pomocí zrovna nedobude cizí území a neuloupí tuny zlata, nevynese jí tento nákup prostředky, kterými by mohla dluhy splatit. Jinými slovy je tento dluh neproduktivní. Splatit dluhopis v portfoliu penzijního fondu tak lze jedině výnosem z budoucích daní či emisí dalšího dluhopisu. Neproduktivní povahu má naprostá většina dluhů vlády. Co z toho vyplývá?

Úspory protečou až k vládě, která je přemění na spotřebu. Spotřeba však nevygeneruje prostředky pro splacení dluhů na rozdíl od profitabilních investic. Za druhé, vláda opravuje svobodné rozhodnutí jednotlivců spořit tím, že donutí legislativou fond nakoupit její vlastní dluhopisy a získané prostředky poté neproduktivně spotřebuje, což v neposlední řadě není úplně dobrou zprávou pro hospodářský růst. Podílníkovi v penzijním fondu nezbývá než doufat, že vláda bude schopna v budoucnu dluh splatit z daní, které získá od poplatníků, mj. podílníků v penzijních fondech, nebo další emisí vládních dluhopisů. 

Investicí do penzijního fondu tak ve finále kupujeme především budoucí úspory či daně své či svých spoluobčanů. Úvaha o investici do penzijního připojištění by tak měla být analogická rozhodnutí o investici do některého z investičních fondů. Jednoduše brát v potaz, do čeho fondy investují a zda jsem ochoten nést rizika s investičním portfoliem fondu spojená. Fondy jsou především vítaným „pohřebištěm“ vládních dluhů se spíše negativním reálným výnosem a z podílníků činí významné investory do dluhopisů vlád. Je prostě vhodné se při úvahách o zajištění na stáří zaobírat myšlenkou, komu půjčuje ten, jemuž svěřuji své úspory.