Rychlé peníze. Jak oživit ekonomiku krizových zemí eurozóny

29.květen 2013 | Autor: Petr Robejšek

V kakofonii názorů na řešení eurokrize dominuje několik hlasů. Jedni přísahají na snížení zadlužení, jiní zase věří v ekonomický růst na dluh. Evropská centrální banka, strnulá v monetaristické křeči, zaplavuje finanční systém levnými penězi a šéfka MMF Ch. Lagardeová to glosuje nevěrohodnými obavami z příliš nízkých úroků. Vždyť ona a všichni ostatní věří, že levné peníze přece jen povedou k investicím, k hospodářskému růstu a k poklesu nezaměstnanosti.

Oproti ekonomické ortodoxii však nárůst oběživa investiční činnost nepovzbuzuje. Miliardy eura se v bankách shlukují do nové bubliny, ale neodvažují se vystrčit nos do reálné ekonomiky. Za přepážkami se zasekly jednak proto, že banky mají obavy půjčovat, jelikož pochybují o šancích investic. Ale ani podnikatelé nechtějí levné peníze, protože nevěří v návratnost investic. Nízké investice znamenají chybějící pracovní místa a klesající životní úroveň. Odtud vede přímá cesta k politické nestabilitě. 

Lokální řešení?

Když transfuze peněžními konzervami z finančního centra kontinentu nepomáhá, co zkusit rozhýbat peníze lokálně? Ale jde to vůbec? 

Rozhodující nápad měl ve dvacátých letech minulého století německo-argentinský podnikatel Silvio Gesell. Vycházel z toho, že peníze stimulují oběh zboží. Proto by měl být odměněn ten, kdo dává peníze k dispozici, nikoliv ten, kdo je zadržuje. Peníze, které nejsou v oběhu, by podle Gesella měly „rezavět“, tj. ztrácet postupně svou hodnotu; pravý opak toho, co známe. 

To není žádný levičácký blud. Gesell byl realista a podnikatel. Šlo mu o hospodářský rozvoj a znal lidskou povahu. Jenom když peníze časem ztrácejí hodnotu, jsme ochotni se s nimi rozloučit. Rychle obíhající, „aktivní“ peníze pak téměř zázračně posilují hospodářský rozvoj. Že to nemůže fungovat? Omyl. Lokálně a regionálně zcela určitě.

Historie a současnost

Rakouská obec Wörgl byla v hospodářské krizi třicátých let minulého století v zoufalé situaci. Většina z jejích ­obyvatel byla nezaměstnaná a radnice zadlužená. Její starosta se rozhodl vyzkoušet Gesellovy myšlenky. Počátkem léta 1932 dal natisknout tzv. „pracovní stvrzenky“ v hodnotě 32 000 šilinků. Každá z nich měsíčně ztrácela jedno procento hodnoty a nevyplatilo se je schraňovat. Nejprve jich koupila obecní rada za 1 000 šilinků a zaplatila jimi dělníky. Ti mohli nakoupit u obchodníků, kteří obratem zaplatili dlužné obecní daně ve výši 5 000 šilinků. Jak se mohlo 1 000 šilinků zpětinásobit? Jednoduše. Za pár dní se jako kulečníková koule pětkrát odrazily mezi radnicí, dělníky a obchodníky. Za necelý rok oběhlo oněch 32 tisíc šilinků 463krát okolo rynku obecního hospodářství a vznikly hodnoty v ceně skoro 15 milionů: kanalizace, vyasfaltované ulice, obnova radnice, most a skokanský můstek. Zatímco v zemi stoupla nezaměstnanost o deset procent, ve Wörglu klesla o pětadvacet procent. Prostě – úspěch na celé čáře. Okamžitě se chtělo přidat dalších 170 obcí, ale rakouský stát chránil svůj finanční monopol a experiment zakázal.

Historie „rezavějících“ peněz tím neskončila. Dnes ve světě existuje několik tisíc různě sofistikovaných regionálních a sektorálních měn. Po finančním kolapsu v Argentině tam vznikla spousta směnných sdružení. V Japonsku jich mají hned několik; nejzajímavější je (státem podporovaná) sektorální měna fureai kippu, zaměřená na sociální péči. Prakticky v každém státě USA existuje několik lokálních měnových systémů; k nejvýznamnějším patří Ithaca hours.

Ve švýcarsku funguje lokální měna opravdu profesionálně a ve velkém. Od roku 1936 tam znají „WIR-Geld“ a basilejskou WIR-Bank, která je srdcem obchodního systému s několika desítkami tisíc malých a středních podnikatelů. Na rozdíl od franku ztrácí Wir-Geld měsíčně jedno procento své hodnoty. A výsledek? Roční obrat ve Wir-Geld dosáhl 1,4 miliardy franků.

Výhody lokálních peněz

Lokální peníze samozřejmě nemohou národní měnu nahradit, ale mohou ji velmi efektivně doplnit.

— Tím, že lokální měna rotuje na místě, stimuluje (i třeba malou) hospodářskou sílu konkrétního regionu a udržuje větší část peněz obyvatel regionu doma. Lokální peníze generují lokální zisky podnikatelů a spotřebitelů.

— Pomáhají zejména středostavovskému hospodářství; právě těm podnikatelům, kteří to mají v krizi obzvlášť těžké.

— Fungují nejenom jako katalyzátor hospodářského vývoje, ale posilují také pocit sounáležitosti a sebeúcty; vědomí, že si lidé dokáží pomoci sami.

Lokální peníze mají konjunkturu zejména v krizi. Proto je pouze otázkou času, kdy se v jihoevropských zemích objeví první „rezavějící“ peníze a budou stimulovat tamější hospodářský poten­ciál. Lokální měny sice krizové země nespasí, ale zmírní bolestné důsledky nevyhnutel­ného slaďování životní úrovně s vývojovou úrovní těchto ekonomik. V širším slova smyslu by Gesellovy myšlenky mohly přispět také k hledání východisek ze dvou hlavních slepých uliček současnosti, totiž globalizace a víry v trvalý ekonomický růst. Ale to je již jiné téma.