Skutečné reformy nás teprve čekají

30.září 2011 | Autor: Ladislav Tajovský

Kabinet Petra Nečase v létě vstoupil do druhého roku svého mandátu. Přijatá či zatím jen navrhovaná a připravovaná opatření v ekonomické oblasti jdou povětšinou správným směrem, ale jako by v sobě měla zakódováno, že nedojdou k požadovanému cíli.

 

Skeptik a škarohlíd by asi při výročí existence Nečasova kabinetu bez většího váhání označil za největší úspěch prokazatelný fakt, že ještě nikdo z vlády nesedí za úkladnou vraždu – někoho jiného z vlády. Takže v první řadě buďme rádi, že nám chlapci a děvče ještě drží pohromadě – není to sice žádný zázrak, klidně to může být i nejhorší vláda v naší polistopadové historii, jak tvrdí opozice, ale zřejmě je nejlepší z těch, které se v současné době dají reálně složit.

Napsat seznam chyb, lapsů, hloupostí, trapasů, které vláda má za dobu svého trvání na kontě, by nedalo větší problém, v tomto ohledu je Nečasův kabinet vskutku elitní sestava, byť samotný předseda vlády svůj úkol držet tuhle bandu pohromadě zvládá spíše lépe, než se při znalosti věci dalo očekávat. Ale to jsou vše témata pro jiný text.

My se zkusme zamyslet spíš nad roční bilancí „měl udělat – udělal“ v ekonomické oblasti. A zde se při snaze o komentář nabízejí dva zorné úhly pohledy, do značné míry nekompatibilní. Jeden akcentuje politickou dimenzi, tedy to, co je v dnešní české realitě možné, prosaditelné; druhý vnímá jako klíčový rozměr ten ekonomický a soustředí se na to, co česká ekonomika skutečně potřebuje, bez ohledu na to, jaké je právě složení vládního týmu.

Níže podepsaný je přesvědčený, že není daleko doba, kdy pohled vycházející z politického vnímání problematiky přestane být na pořadu dne – stejně jako se tomu děje v Řecku a podobně postižených zemích. To neznamená, že ­naší zemi hrozí akutní problémy helénských rozměrů, ale že brzy přijde čas, kdy politicky motivované výmluvy budou čelit nekompromisní realitě tvrdých dat, která už nepůjdou ani odsunout, ani okecat.

Kulhání za vlastními ambicemi

Vláda se pokouší o aktivitu ve všech oblastech, které zmiňuje její programové prohlášení. Dost dobře to nemůže být jinak. Bohužel v naprosté většině oblastí pokulhává za svými ambicemi. Příkladem za všechny je (ne)reakce na špatný vývoj letošního státního rozpočtu. Jestliže byl už samotný cíl v podobě snížení deficitu na 135 mld. na spodní hranici toho, oč by „vláda rozpočtové odpovědnosti“ měla usilovat, pak jeho skoro jisté nedodržení a zejména deklarovaná neochota na negativní vývoj jakkoliv reagovat znamená flagrantní narušení věrohodnosti a omezení manévrovacího prostoru do budoucnosti.

S tím samozřejmě souvisí šachy kolem reformy daňového systému. Zde vláda předvedla naprostý amatérismus v oblasti politického marketingu, navíc opakovaně. Buďme v tomto ohledu shovívaví a berme vše jako poporodní komplikace a daň za složení koalice, z něhož těm, kteří měli dostatečnou představivost, vstávaly vlasy hrůzou na hlavě od samého počátku. Vláda připravila opatření, která zřejmě skutečně přispějí ke zprůhlednění a větší efektivitě výběru daní v budoucnosti (např. jednotné inkasní místo, omezení výjimek atd.), ovšem totální zmatek, který připravila všem, kteří by rádi věděli, jaké daně budou za pár měsíců platit, je pouze obtížně omluvitelný.

Letadlo jen zvyšuje dolet

Podobně to je s další klíčovou reformou, kterou je ta důchodová. Asi nejde vládě upřít snahu „přehodit výhybku“ a začít směrovat český systém důchodového zabezpečení správným směrem. Zároveň je však nutno konstatovat, že naznačené reformní principy mají spíše kosmetickou povahu a pouze odsouvají dobu, kdy bude třeba přijmout skutečně radikální opatření. Na posílení osobní odpovědnosti si vládou navrhovaná reforma spíše jenom hraje a autor textu by se velmi divil, kdyby návrh s těmito parametry po svém uvedení do praxe přilákal výraznější počet těch, kterých se to celé bude týkat. Princip letadla, na němž současný systém stojí, zůstává zachován, jen se vylepšuje motor stroje, který díky tomu bude mít větší dolet. Ale to je – bohužel – všechno.

Jen o něco významnější pokrok zaznamenává oblast financování zdravotnictví. To je stále kolbištěm, na němž se střetávají zájmy jasně vymezených skupin, přičemž všechny spojuje jeden zájem: dát si velký pozor, aby pacient měl co nejmenší prostor pro rozhodování o tom, kolik a za co bude platit. Ne že by tým kolem ministra Hegera nezasloužil pochvalu za pracovitost, ale systém vykazující zřetelné příznaky naprostého zastarání zůstává co do základních parametrů zachován.

Že můžeme zapomenout na školné na veřejných školách, jehož absence je ostudou polistopadového vývoje, to už ani nemá cenu zmiňovat. 

Shrnuto a podtrženo, Nečasova vláda se snaží, ale ze všeho nejvíc o to, aby si udržela aspoň nějakou šanci na to, že bude u moci i příště. Zda se jí to podaří, je sporné a spíše nepravděpodobné – každopádně se díky tomu podle všeho nezapíše do českých dějin jako ta, která byla skutečně reformní. Byť takovou být mohla.