Sledování mobilních telefonů omezeno nálezem Ústavního soudu

24. leden 2012 | Autor: Luboš Jemelka

Ústavní soud navázal na své dřívější rozhodnutí omezující přístup orgánů činných v trestním řízení k údajům získaným mobilními operátory a tento přístup s ohledem na nedostatečnost právní úpravy zrušil úplně. V následujícím textu proto popíšu, o jaké údaje se zde jedná, jak je tato problematika právně řešena a jaké důsledky může nález Ústavního soudu v této věci mít.

 

Přístup k provozním a lokalizačním údajům

Cenný zdroj informací pro trestní řízení představují tzv. provozní a lokalizační údaje, tedy údaje o uskutečněném telekomunikačního provozu (zahrnující nikoli odposlechy, ale například to, kdo, s kým a kdy komunikoval, kde se v tu chvíli nacházel, apod.), které získávají mobilní operátoři prostřednictvím mobilních telefonů. Až do 12. 4. 2011 měli mobilní operátoři povinnost tyto údaje preventivně minimálně půl roku uchovávat. Tato předchozí úprava však byla napadena u Ústavního soudu skupinou poslanců, kteří v ní spatřovali porušení nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí a ochrany před neoprávněným shromažďováním osobních údajů. Ústavní soud dal stěžovatelům za pravdu a povinnost tohoto uchovávání údajů podle zákona o elektronických komunikacích zrušil. To však samo o sobě ještě neznamenalo zpochybnění § 88a trestního řádu stanovící možnost tyto údaje (v rozsahu, v jakém je mají mobilní operátoři k dispozici) vyžadovat a jeho čas měl teprve přijít.

Na základě stížnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 5. 2011 se začal Ústavní soud zabývat i dostatečností § 88a trestního řádu, který umožňuje získávání uvedených údajů vždy, „je-li to třeba k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení“. Je zřejmé, že tato právní úprava nepatřila k nejpropracovanějším, na což stížnost poukázala a zpochybnila dostatečnost garancí práv dotčených osob. Ústavní soud se s argumentací této stížnosti ztotožnil a uvedl, že benevolentní přístup právní úpravy vede k tomu, že se tento zdroj informací stává rutinním prostředkem pro odhalování či pouhou prevenci trestné činnosti, a to i pro případy, kdy by bylo možné užít jiné (k dotčeným osobám šetrnější) důkazní prostředky. To doložil rovněž značným množstvím případů, kdy k tomuto získávání informací dochází.

Dle údajů Ústavního soudu došlo například v roce 2008 k podání 131 tisíc žádostí o poskytnutí provozních a lokalizačních údajů, v roce 2009 jich pak bylo podáno  dokonce více než 280 tisíc.

Ústavní soud k tomu dodal, že i když je k získávání těchto údajů nezbytný souhlas soudu, nelze nedostatečnost právní úpravy řešit tím, že soudci budou nahrazovat úvahy zákonodárce a tedy absenci dostatečně určité právní úpravy, protože by to nebylo slučitelné s principem právní jistoty. Uvedl, že soudy nemohou pomáhat policii nekontrolovaným povolováním výpisů, ale naopak musí vyvažovat nerovnovážné postavení člověka, proti kterému je trestní řízení vedeno. S ohledem na výše uvedené a na to, že se zde jedná o nepřiměřený zásah do soukromí osob užívajících telekomunikační prostředky, Ústavní soud rozhodnutím ze dne 20. 12. 2011 (vyhlášeným 4. 1. 2012) § 88a trestního řádu upravujícího přístup k těmto údajům zrušil.

Důsledky nálezu Ústavního soudu

Aby Ústavní soud částečně zmírnil důsledky zrušení § 88a trestního řádu, ve svém rozhodnutí dodal, že jím nedochází ke zpochybnění takto již dříve získaných informací, a že zrušení tohoto paragrafu nastane až k 1. říjnu 2012, aby měli zákonodárci dostatek času pro přijetí přesnější právní úpravy.

Pro úplnost považuji za vhodné zmínit rovněž odlišné stanovisko místopředsedkyně Ústavního soudu JUDr. Janů, která uvedla, že zákonné limity přístupu k těmto informacím bylo možné nalézt i v současnosti, a to pomocí analogie k pravidlům týkajícím se odposlechů podle § 88 trestního řádu, což připustil dříve i sám Ústavní soud (například nálezem sp. zn. II ÚS 789/06). Pokud by tento názor převážil (což se ovšem nestalo), platila by i dnes pro získávání provozních a lokalizačních údajů analogicky pravidla týkající se provádění odposlec

Pravidla pro provádění odposlechů stanoví například to, že se musí jednat o zvlášť závažný zločin nebo jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva, že příkaz k odposlechu musí mít předepsané náležitosti nebo že se musí průběžně vyhodnocovat důvody provádění odposlechu. Vymezuje dále pravidla pro následné zničení pořízeného záznamu nebo dokonce následné informování dotčené osoby o tom, že byla odposlouchávána.

Toto rozhodnutí se pochopitelně neobešlo bez kritiky zejména ze strany Policie ČR. Již po předchozím nálezu Ústavního soudu, který zrušil povinnost uchovávat uvedené údaje mobilními operátory, se objevovaly články hovořící o tom, že policie částečně oslepla. Pokud by tomu tak bylo, musela by nyní oslepnout úplně. Domnívám se však, že tomu tak úplně není. Je sice pravda, že v případě určitých trestných činů mají provozní a lokalizační údaje nezastupitelnou úlohu, v řadě dalších případů lze však využívat i jiné důkazní prostředky a v omezení nadužívání informací, které o nás „vyzrazují“ mobilní telefony, lze spatřovat určité pozitivum. Pro případy, kdy budou tyto údaje třeba, musí být nyní připravena nová právní úprava, která bude garantovat lepší ochranu tzv. práva na informační sebeurčení podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod a zajistí, že se brány našeho soukromí nebudou otvírat tak často a tak snadno jako je tomu doposud.