Sociální služby jako svépomoc

30.květen 2012

O efektivitě svépomoci, paternalismu, který nepomáhá, o pošlapávání důstojnosti lidí s postižením a reformátorech, již ruší adresnost a nehledí na důsledky. Rozhovor s průkopnicí systému osobní asistence Janou Hrdou, která – ač sama na vozíku – aktivně působí v Národní radě osob se zdravotním postižením a v Aso­ciaci pro osobní asistenci.

Lidé často kladou rovnítko mezi sociální politiku a stát. Vy svým osobním příkladem i tím, co léta hlásáte, však zdůrazňujete jiný aspekt pomoci.

Ano, jsem velkým stoupencem svépomoci, která – jak vidíme doma i ve světě – je pomocí nejefektivnější. Od listopadu 1989 vidíme velký rozmach svépomocných skupin, které se snažily obsáhnout všechny podoby péče, a pomáhaly tak překonávat lidem jejich postižení či jiné problémy. Postupně se zjistilo, že i lidé s postižením mohou žít jako normální lidé, že je jen třeba objevovat, jak nejlépe kompenzovat jejich handicap.

Stát nemá dělat věci za lidi, ale má vytvořit prostředí a podmínky, aby dokázali pomoci sami sobě. Život osob s postižením je pak mnohem důstojnější a systém pomoci funkční.

Svépomocné služby sice vznikaly již od listopadu, ovšem teprve v roce 2007 byly upraveny zákonem o sociálních službách. Co jste od zákona očekávala?

Od zákonů obecně jsme očekávali dvě věci. Jednak vytvoření podmínek pro odstranění bariér a vytvoření dostupného a prostupného prostředí, stejně jako pro kompenzace pomůckami a technickými opatřeními. A jednak úpravu samotné péče – nejen sociálních služeb, ale též péče rodinné a sousedské výpomoci, jež je významnější než péče registrovaných sociálních služeb. Je rozšířenější, důslednější a efektivnější. Do značné míry se to podařilo.

Jsou definovány služby, požadavky, standardy, úloha měst, obcí, krajů a též příspěvek na péči, který umožňuje lidem, aby to byli oni, kdo se stanou zákazníky služeb. To je nesmírně významné. Do té doby převládal paternalistický postoj státu „my se o vás postaráme komplexně v nějakém zařízení, kde budete mít vše pod jednou střechou“. To však znamenalo vydělení ze společnosti. Člověk pak nežil normálním životem. Byl druhořadým tvorem, který o ničem nerozhodoval. Toto se podařilo do značné míry odbourat a lidé, kteří byli ochotni akceptovat odpovědnost za sebe a starosti, jež jim život přináší, získali svobodu.

Konečně tak skončil systém poloilegálního poskytování služeb a mezitím dospěla celá generaci lidí, pro které je normální, že bydlí samostatně, vzdělali se a pracují. To je veliký úspěch.

Propagujete systém osobní asistence, o které říkáte, že je to každodenní mravenčí práce, kterou nelze ničím nahradit. V čem spočívá podstata tohoto systému?

Osobní či také personální asistence je velmi osobní pomoc, kterou by si měl řídit člověk sám. Asistent by neměl přicházet jako odborník zvenku, jako někdo, kdo ví, co s člověkem dělat, ale člověk s postižením v pozici klienta řídí průběh služby. Na člověka se musí nahlížet celostním a respektujícím pohledem.

Právní úprava služby osobních asistentů sice zlegalizovala, ale zároveň způsobila, že definování osobní asistence je v zákoně velmi blízké definování pečovatelské služby. To částečně zakrývá onu principiální odlišnost, že pečovatelskou službu dodává poskytovatel na základě úkonů, zatímco osobní asistence se poskytuje na základě dohody o konkrétní podobě pomoci. Zákon vytvořil situaci, kdy mnoho poskytovatelů poskytuje pečovatelskou službu pod názvem osobní asis­tence, jelikož to je dnes populární a snáze je možné získat dotace od státu. Právní úprava tedy zlegalizovala službu jako takovou, ovšem obsah služby je někdy v rozporu s jejím pravým posláním.

Reforma nás vrací zpět

Jak pociťujete dopady vládních úsporných opatření, které si nenacházejí mezi lidmi s postižením příliš příznivců?

Nechci vystupovat s krajní kritikou, ale v situaci, kdy nám sice na ministerstvu bylo řečeno, že reforma bude mít podobu pouze technicko-administrativních změn, ale ve skutečnosti se jednalo o rozbití celého systému veškerých podpor, který jsme celá léta budovali, nemohu jinak. Zhruba devět měsíců jsme se těmto krokům bránili všemi silami a došli nakonec k řadě „kompromisů“. Ty však z naší strany byly vynucené, nikoli dobrovolné. Naše prostředky obrany jsou bohužel velmi omezené.

V čem konkrétně spatřujete rozbití systému?

První krok ministerstva směřoval proti příspěvku na péči, jenž měl nově jít na poskytovatele, nikoli konkrétnímu člověku. Tím by klient přestal být zákazníkem, ale byl by tím, kdo obrazně řečeno přijde do restaurace a tam mu řeknou: „Dostaneš svíčkovou nebo buřty s cibulí, ale jelikož my to platíme, tak rozhodneme, co ti naservírujeme.“ To je naprosto neakceptovatelné a díky naší zuřivé obraně se tuto změnu podařilo odvrátit.

Rozdělení lidí s postižením do pouze čtyř kategorií závislosti při posuzování pro příspěvek na péči způsobuje, že do stejné kategorie se dostanou lidé, kteří potřebují vyšší nebo naopak nižší příspěvek, než obdrží. Rozhodnutí činí posudkový lékař na základě písemné dokumentace, nikoli na základě zkoumání daného člověka v jeho přirozeném prostředí, a navíc na základě diagnózy. To opět ignoruje různé podmínky a různé schopnosti a dovednosti jednotlivých osob, což způsobuje, že různé způsoby uspokojování potřeb v rámci stejné diagnózy tito lidé řeší zcela jinak.

Z diagnózy zkrátka nelze smysluplně určit, kolik podpory člověk potřebuje. Zatímco dříve se posuzovalo asi 130 úkonů a zkoumalo se, zda při nich člověk potřebuje či nepotřebuje pomoc, nyní po lítém boji se jich posuzuje asi 70, což je zhruba dvojnásobek toho, s čím původně ministerstvo přišlo.

Dnes se tak mrhá prostředky, protože nelze posoudit potřebu pomoci, a příspěvky jsou v podstatě plošné, nikoli adresné.

Politika namísto odbornosti

Čím si vysvětlujete důvody takovéto změny? Asi těžko v takovéto citlivé věci podpory lidí s postižením můžeme předpokládat zlý úmysl.

Dle mého názoru ministerští úředníci jednoduše plní příkazy, politické zadání. V podstatě je jim to jedno, a i když ve světě existují různé systémy podpory, jimiž by se mohli inspirovat, oni dostali příkaz systém nějak zjednodušit, tak to dělají. Pokusili se změnu navléci na mezinárodní klasifikaci funkcí, což se problému, jenž je zde řešen, podobá asi jako zámecká vrata vratům od chléva. Posuzuje se sice v obou případech, stejně jako se oboje vrata otevírají a zavírají, ale tím podobnost končí. Ministerstvo dále přišlo s tím, že příspěvek bude vyplácen výhradně prostřednictvím platební karty, která bude kontrolovaná. Automaticky se předpokládá, že jsme zločinci, kteří na systému parazitují. Mnoho let komunikuji se zástupci ministerstva, a i když jsme mnohdy měli spory, donedávna bylo cítit, že jim jde o věc, že jsou to odborníci – zejména lidé na těch nejnižších pozicích. Dnes ten pocit nemám. Změny se prosazují bez ohledu na dopady.

Vyzdvihla byste některý z modelů ve světě, ze kterého bychom se mohli přiučit?

Zajímavých modelů je celá řada, například švédský přístup je velmi propracovaný, ale i my jsme měli nakročeno správným směrem. Je třeba se snažit ve všech oblastech legislativně podpořit vznik prostředí, které bude vyhovovat všem. Razíme filosofii design for all.

Nejde vůbec o to, aby např. u schodiště byla namontovaná plošina, kterou může používat pouze vozíčkář. Jde o to, aby tam byl výtah, který mohou používat maminky s dětmi, lidé s těžkými břemeny, člověk, kterého bolí noha, aby zkrátka to, co se dělá pro nás, bylo užitečné pro všechny. Totéž v ostatních oblastech. Aby například školy byly přístupné lidem se smyslovým postižením, s fyzickým postižením, aby bylo normální, že stejně jako jsou ve třídě někteří žáci, kteří umějí lépe matematiku a jiní zase hůře, tam byli někteří, kteří umějí lépe chodit a jiní chodit nemohou. Jde o stovky opatření, které jsme se mravenčí prací snažili dostat do legislativy a především do života.