Sport jako politikum. FIFA je větší než OSN

14. září 2011 | Autor: Petr Sokol

Mnozí z nás si asi myslí, že největší světovou organizací je OSN, protože sdružuje všechny státy světa. Jenže tento názor má jeden háček. Když letos 11. července přijala OSN Jižní Súdán, získala tím 193. člena a připočítat můžeme ještě nečlenský Vatikán, který má v OSN statut stálého pozorovatele.

Když ale takto získaný počet 194 členů srovnáme s velkými sportovními federacemi, zjistíme, že Mezinárodní olympijský výbor (IOC) má aktuálně 205 členů a Mezinárodní federace fotbalových svazů FIFA dokonce 208. Oba sportovní velikány ale možná trochu překvapivě ještě trumfne světová atletická federace IAAF s 212 členy a světová basketbalová federace FIBA, v jejímž rámci soutěží 213 členských svazů. Jak je to možné? Důvody jsou dvojí: sportovní i politické.

Některé sporty vzniklé na britských ostrovech mají za své „národní“ členy také tzv. zakládající země – regiony dnešního Spojeného království – Anglii, Wales, Skotsko a Severní Irsko. A pak už tu jsou pro vysoké členství ve sportovních svazech pouze politické důvody: některé státy nejsou uznané, ale přesto existují, kontrolují své území a mají své sportovní reprezentace: sem můžeme zařadit Čínskou republiku neboli Tchaj-wan, které se věnujeme níže, a v omezené míře i Palestina (člen IOC od roku 1996, člen FIFA od roku 1998).

Další kvazistáty mají většinou smůlu na velké sportovní federace, ale občas slaví dílčí úspěch. Například Kosovo ještě není v OSN nebo IOC, ale již se propracovalo do federace stolního tenisu. V Severokyperské turecké republice se zase politickým svátkem stalo, když byla země před lety přijata do mezinárodní federace tae-kwon-do. Mimochodem je to dodnes skoro jediná sportovní i nesportovní organizace, která tuto zemi, uznanou zatím jen Tureckem, přijala. Další kvazistáty jsou úplně mimo mezinárodní sportovní dění a zakládají si různé separátní soutěže.

Závidět mohou naopak řadě závislých území, protože Velká Británie, Francie, USA, Dánsko, Portugalsko a Nizozemsko postupně dovolily vstoupit do světových sportovních organizací řadě svých závislých území (kolonií) či částí. Díky tomu hrají fotbal na světové scéně dánské Faerské ostrovy nebo francouzské Tahiti, na olympiádu jezdí novozélandské Cookovy ostrovy, nizozemská Aruba nebo americké Portoriko a komunistická Čína zdědila samostatné reprezentace Hongkongu (po Spojeném království) a Macaa (po Portugalsku). Nejvíce zástupců ve sportovních soutěžích a světových organizacích mají ale současné britské državy (například Bermudy, Kajmanské ostrovy, Britské Panenské ostrovy). Ostatně podobnému benevolentnímu přístupu Rakouska-Uherska vděčíme za první české olympijské medaile, protože se her v roce 1900, 1908 a 1912 zúčastnilo družstvo Českého království. Tehdy ale nebyl sport ještě takovým politikem jako dnes.

I v přijímání závislých území se naopak dnes politika projevuje: fotbalové federace odepřely po krátkém členství vstup britské kolonii Gibraltar s poukazem na to, že není suverénním státem… Za „dvojím metrem“ byl však hlavně politický tlak fotbalově silného Španělska.

Dvě Číny

Boj o politický význam sportu se asi nejvíce odrazil v čínské bitvě o olympiádu. Podobně jako v nesportovních mezinárodních organizacích se po roce 1949 – po rozdělení Číny na pevninskou komunistickou Čínskou lidovou republiku a tchajwanskou proamerickou Čínskou republiku – rozhořel souboj o uznání toho, kdo je pravá Čína. Olympijský výbor během olympiády v roce 1952 v Helsinkách uznal, že závodit mohou obě Číny, a tak ta nekomunistická z protestu odjela domů. O čtyři roky později zase odjela komunistická delegace, protože v seznamu zemí v Melbourne byly Číny dvě. Tchajwanci proto byli jedinou Čínou až do letní olympiády 1972 v Mnichově a zimní 1976 v Innsbrucku. Do Montrealu o čtyři roky později je ale kanadská vláda nepustila s tím, že uznává jen ČLR.
 V roce 1979 Mezinárodní olympijský výbor rozhodl, že tchajwanská Čína bude nadále soutěžit pod názvem Čínské Taipei (Chinese Taipei; Taipej je hlavní město Tchaj-wanu) a speciální vlajkou a hymnou, s čímž se ale Tchajwanci srovnali až v roce 1984, kdy poprvé přijeli na zimní olympiádu v Sarajevu. Naopak ČLR se zúčastnila hned zimních her 1980 v Lake Placid (Moskvu bojkotovala). Od roku 1984 se tedy na olympiádě utkávají dvě čínská družstva.

Kde leží Západní Indie?

Zatímco v některých sportech soutěží i části států, které nejsou samostatné, opačný obrázek nabízí kriket. U nás málo známý sport, po němž ale díky popularitě v lidnatých státech, jako jsou Indie nebo Pákistán, „šílí“ stamiliony fanoušků po celém, i když hlavně anglickojazyčném světě, totiž zná reprezentaci „Západní Indie“, která sdružuje 15 hlavně anglickojazyčných samostatných karibských států i aktuálních britských závislých území. Společná kriketová reprezentace tak navazuje na britské koloniální časy i jepičí projekt Západoindické federace na přelomu 50. a 60. let. A tým soutěžící pod speciální vlajkou dokonce dvakrát slavil zisk titulu mistrů světa.

Ještě markantněji se to, jak sport může přehlušit politiku, projevuje v rugby. Tam totiž mají společný tým dva nesmiřitelní rivalové: Irská republika a Severní Irsko. Musely se vymyslet společná hymna i vlajka, ale jde to…

Olympiády ve stínu studené války

Politika se v horší podobě projevila v masových bojkotech olympijských her, které proběhly v době studené války mezi demokratickým Západem a sovětským Východem. Pomineme-li zmíněný boj o dvě Číny, éra velkých bojkotů začala v roce 1980, kdy USA a jejich spojenci (např. Japonsko, SRN či Kanada) reagovali na sovětskou invazi do Afghánistánu a odmítli se zúčastnit her letní olympiády v Moskvě.

Komunistické státy ze sovětského bloku oplatily stejnou mincí o čtyři roky později americkým pořadatelům letních her v Los Angeles. Oficiální důvod byl trochu komický: „Strach o bezpečnost sportovců kvůli vyhrocené antikomunistické ­hysterii v USA.“ Sovětům tehdy z jejich bloku odepřelo poslušnost jen Caucescovo Rumunsko, takže o olympijské medaile přišla třeba generace československých atletů v čele s Kratochvílovou. Téměř nulovou útěchou pro ně tehdy mohlo být, že si sovětský blok uspořádal paralelní olympiádu – Hry družby –, protože kdo si dnes pamatuje, kdo a co na nich vyhrál. Pro vyvá­ženost dodejme, že podobnou paralelní olympiádu si udělali i Američané o čtyři roky dříve.

Doba velkých bojkotů skončila v jihokorejském Soulu v roce 1988, kdy komunistický korejský Sever chtěl společnou olympiádu, a když jeho požadavky nebyly naplněny do posledního puntíku, rozhodl se letních her nezúčastnit. Nenašel už ale velkou podporu ani mezi komunistickými státy, protože k bojkotu přemluvil jen Etiopii, Kubu, Seychely a Albánii, pro kterou už to byl čtvrtý bojkot v řadě.
Horší ukázka negativního provázání politiky a sportu představuje už jen snad tzv. fotbalová válka mezi Salvadorem a Hondurasem, která vypukla v roce 1969 po vyhroceném utkání v kopané, a pak bezpochyby útok teroristů na izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově v roce 1972.

Evropský Izrael

Politické důvody mění na sportovním poli dokonce někdy i příslušnost ke kontinentům. Mnohého možná proto překvapí, že izraelští fotbalisté nebo basketbalisté pravidelně hrají kvalifikaci o účast na mistrovství Evropy. Jenže právě zmíněné politické konflikty donutily Izrael, aby se sportovně „přestěhoval“ z Asie do Evropy. Arabští sousedé totiž sportovce ze židovského státu bojkotovali a díky politické nevraživosti si lze asi jen těžko představit, že by izraelští fotbalisté mohli bezpečně vyběhnout na trávník třeba v Teheránu.

Jinde se ve sportovním světě kontinenty naopak mění ze sportovních důvodů. Třeba australští fotbalisté se ­rozhodli se stoupající úrovní přestoupit do Asie, protože tam najdou více vyrovnaných soupeřů než v Oceánii. Podobně Kazachstán nedávno změnil strany a z fotbalové Asie se přestěhoval do Evropy. U něj ale platí, že malinká část území geograficky v Evropě leží…
Sport je bezpochyby na počátku 21. století velkým politikem a jeho vliv v tomto ohledu stále roste.