Strana v krizi? Perspektivy Republikánské strany

28.listopad 2012 | Autor: Roman Joch

Američtí republikáni mají problém. Strana, která byla v prezidentských volbách kdysi úspěšná (z šesti prezidentských voleb v letech 1968 až 1988 vyhráli republikánští kandidáti pět), je nyní dosti neúspěšná.

Za posledních dvacet let, tedy v letech 1992 až 2012, republikánský kandidát na prezidenta získal více hlasů než jeho demokratický protikandidát pouze jednou, a to v roce 2004. Trpí snad Republikánská strana nějakým demografickým problémem?

Ideové zakotvení Demokratické i Republikánské strany je dědictvím předválečné politiky Nového údělu (New Deal) prezidenta Franklina D. Roosevelta. Tehdy se Demokratická strana stala levicovou stranou podporující rozsáhlejší federální vládu a růst její odpovědnosti za blahobyt občanů. Republikáni zůstali pravicovou alternativou, jež požadovala menší roli federální vlády v životě občanů.

Konec republikánské hegemonie

Demokraté se po roce 1932 stali stranou hegemonickou jak na prezidentské, tak na kongresové úrovni. Jejich prezidentská hegemonie trvala až do roku 1968 (republikáni zastávali úřad prezidenta v letech 1932 až 1968 jen dvě období z devíti) a ta kongresová až do roku 1980, kdy republikáni získali většinu v Senátu, respektive až do roku 1994, kdy poprvé od roku 1954 získali většinu v obou komorách Kongresu. Demokraté drželi většinu v obou komorách Kongresu kontinuálně od roku 1930 do roku 1980 s výjimkou dvou období 1946 až 1948 a 1952 až 1954.

Pokud jde o prezidentské volby, zlom představoval rok 1968. Americká levice se v druhé polovině šedesátých let zradikalizovala v morálně-kulturních otázkách a postavila se proti studenoválečné politice zadržování sovětského imperialismu a mezinárodního komunismu. Demokratická strana tyto postoje reflektovala, opustila studenoválečnou politiku svých prezidentů Trumana, Kennedyho a Johnsona a stala se v zahraniční a bezpečnostní politice „holubičí“.

Následkem toho důležité segmenty původní demokratické koalice Nového údělu, především bílí Jižané a Američané katolického vyznání či slovanského původu (kteří z ekonomických důvodů i nadále volili demokraty v kongresových volbách), začaly v prezidentských volbách volit republikány, představující tvrdší antisovětskou linii. 

Byli to prezidenti Nixon, Reagan a Bush starší, kdo byli schopni kromě tradičních republikánských voličů získat i výše zmíněné segmenty voličů demokratických. Jediný demokrat, který byl zvolen prezidentem mezi lety 1968 až 1988, byl v roce 1976 jižanský centrista Carter, jehož ale stejně bílí jižanští a severní katoličtí voliči, tradičně volící demokraty, o čtyři roky později opustili ve prospěch Ronalda Reagana.

S koncem studené války se demokratičtí prezidentští kandidáti opět stali „volitelnými“, z čehož v devadesátých letech profitoval Bill Clinton. V roce 2000 byl zvolen republikán George Bush mladší; získal sice většinu ve sboru volitelů, ale nikoli většinu voličů. Tu získal až o čtyři roky později, v roce 2004, hlavně díky vysoké volební účasti evangelikálů. V roce 2008 byl zvolen demokrat Obama, aby byl letos zvolen znovu. Tudíž z šesti prezidentských voleb v letech 1992 až 2012 získal republikán většinu odevzdaných hlasů jen jednou.

Demografický problém republikánů

Republikánská strana je stranou staršího bílého muže. Těší se většinové podpoře mezi bělochy, muži a staršími lidmi. Demokratické kandidáty naopak silně podporují etnické menšiny, černoši, Američané hispánského a asijského původu (s výjimkou Američanů kubánského a vietnamského původu), mladí lidé, svobodní a ženy, především ty mladé, svobodné a bezdětné.

Ještě před deseti či patnácti lety mohli republikáni tvrdit, že jejich voličská základna je dostačující: velká většina bělochů plus něco málo z menšin je nadpoloviční většina. Demografické trendy v USA jsou ale jasné: pokles procentuálního zastoupení bílé populace a nárůst počtu Američanů latinskoamerického a asijského původu. 

Co se týká barvy pleti, Amerika pomalu „hnědne“. Pokud se republikánům nepovede přetáhnout na svou stranu alespoň část nějaké menšiny (podobně jako se prezidentům Nixonovi a Reaganovi podařilo na svou stranu přetáhnout dříve většinově demokratické bílé Jižany a Američany italského, irského a slovanského původu), demokraté budou z přirozených demografických důvodů na cestě k permanentní většině.

Týká se to především Američanů latinskoamerického původu. Zatímco George Bush mladší, jenž mluví španělsky, získal hlasy 40 % Američanů hispánského původu, Mitt Romney jich letos získal pouhých 27 %.

Lze sice argumentovat, že letos v republikánských primárkách vůbec nekandidovali ti potenciálně nejlepší kandidáti – guvernéři států Indiana (Mitch Daniels), New Jersey (Chris Christie), Louisiana (Bobby Jindal), bývalý guvernér Floridy Jeb Bush či floridský senátor Marco Rubio – a tak nominaci získal necharismatický Mitt Romney. Pokud ale republikáni na svou stranu nepřetáhnou více hispánských voličů, mohou se s nadějemi na získání většiny v prezidentských volbách nadlouho rozloučit.