Visegrádská obranná spolupráce: Na dobré cestě?

27.březen 2013 | Autor: Jan Jireš

Spolupráce visegrádských zemí (V4) prošla v uplynulých dvou dekádách mnohými peripetiemi. Období zvýšené popularity visegrádského konceptu byla střídána obdobími stagnace, či dokonce zhoršování vztahů mezi některými zeměmi V4. Několikrát byla dokonce celá myšlenka visegrádské spolupráce prohlášena za překonanou a v zásadě mrtvou.

 

Podle všeobecného mínění hrála visegrádská regionální kooperace důležitou úlohu především v souvislosti s rozšiřováním NATO a Evropské unie, kdy bylo žádoucí demonstrovat před Američany a Evropany schopnost zdárně vyřešit přetrvávající mezistátní problémy a historické resentimenty v rámci regionu. Tento pohled na podstatu středoevropské spolupráce pak mnohé vedl k závěru, že po dosažení členství všech visegrádských zemí v NATO a EU došlo v roce 2004 k naplnění účelu uskupení, a že je tedy jeho další existence zbytečná.

Překvapivá spolupráce: obrana

V posledních přibližně dvou letech došlo k oživení visegrádské spolupráce v oblasti, kde by to dříve čekal jen málokdo, protože tradičně patřila k žárlivě střeženým aspektům národní suverenity: v obraně. Ukazuje se, že středoevropské státy sice nejsou v důsledku svých rozdílných zájmů schopny důsledně spolupracovat v rámci rozhodovacích procesů Evropské unie, jsou ale připraveny podílet se na praktických regionálních projektech týkajících se udržení a rozvoje svých obranných kapacit.

Dochází tak k paradoxnímu posunu, kdy se vojenská agenda, dříve považovaná za prominentní oblast „vysoké politiky“ (high politics), stává v zásadě technickou a nepolitickou problematikou, v níž jsou spolu středoevropské země schopné spolupracovat efektivněji, než jak je tomu v případě regionální koordinace na půdě Evropské rady.

Současná optimistická očekávání spojená s visegrádskou obrannou spoluprací však následují po řadě neúspěšných pokusů v minulosti. Již dříve se ­totiž středoevropské vlády pokoušely využít možných synergií a navrhly projekty, na nichž by se mohly podílet všechny visegrádské státy. Naprostá většina z nich se však neuskutečnila a investované úsilí a finance přišly do značné míry vniveč.

Principy spolupráce

S ohledem na tuto negativní historickou zkušenost je dnes nezbytné zamýšlet se nad základními principy, z nichž by nové a dosud úspěšně se rozvíjející kolo visegrádské obranné spolupráce mělo vycházet. Patří mezi ně:

— Opatrné ambice. Vojenská spolupráce je politicky citlivá. Z tohoto důvodu by ji visegrádské země měly zahájit spíše nekontroverzními projekty v oblasti vojenského vzdělávání či společného výcviku. Tím by však spolupráce neměla skončit. Cílem je naopak vytvořit takovou úroveň důvěry mezi visegrádskými zeměmi, která by následně umožnila implementovat ambicióznější projekty.

— Pragmatismus. Visegrádská obranná spolupráce by měla přinést hmatatelné vojenské přínosy, nemělo by se jednat o samoúčelnou spolupráci bez reálných výsledků týkajících se udržení či posílení vojenských schopností středoevropských zemí.

— Alianční a unijní kontext. Obranná spolupráce zemí V4 by neměla nikdy pustit ze zřetele, že hlavním účelem rozvoje národních vojenských kapacit je účast v obranných mechanismech a operacích NATO a EU. Tam, kde je to možné, by tedy regionální spolupráce měla maximálně využívat existujících aliančních a unijních nástrojů, například agentur NAMSA a EDA.

— Variabilní geometrie. Visegrádské země a jejich vojenské ambice a zdroje jsou velmi rozdílné. Nelze proto předpokládat, že by se regionální spolupráce musela vždy odehrávat na půdorysu V4. Konkrétní projekty by tedy podle potřeby měly být realizovány na půdorysu „Visegrád minus“ (například česko-slovenská nebo ­česko-polská bilaterální spolupráce) nebo „Visegrád plus“ (například zapojení Chorvatska či Rumunska do regionálních projektů ochrany vzdušného prostoru).

— Harmonizace obranných kultur. Ambicióznější a politicky citlivější projekty vyžadují sladění celkového uvažování o obraně a bezpečnosti mezi participujícími státy. Visegrádské státy by proto měly směřovat k nejužší možné harmonizaci nejen svých bezpečnostních politik, ale i obranných kultur. Cestou k tomu je posilování „personální interoperability“, například prostřednictvím výměn vojenských plánovačů mezi visegrádskými ministerstvy obrany.

— Celková rovnováha v obranném průmyslu. Visegrádské země disponují odlišnými kapacitami a schopnostmi svého obranného průmyslu. Cílem by však nemělo být, aby všechny národní obranné sektory na každém společném projektu vydělaly. Tento přístup v minulosti obranné projekty v západní Evropě prodražoval. Místo toho by měl být aplikován princip celkové rovnováhy (global balance), kdy v souhrnu za delší časové období odpovídají příjmy ze společných projektů poměrnému významu obranného průmyslu v jednotlivých zemích.

— Vynutitelnost. V případě náročnějších regionálních projektů (tedy těch, které mají vést k opravdové integraci obranných kapacit) je nejdůležitější předvídatelnost budoucího jednání partnerů a možnost spolehnout se, že všichni dodrží, k čemu se zavázali. Naopak v minulosti několik projektů visegrádské obranné spolupráce ztroskotalo díky jednostrannému odstoupení jednoho státu. Aby se to nestalo, je na místě uvažovat o uzavírání formálních mezivládních smluv obsahujících sankce za nedodržení závazků.

Pokud bude současná vlna obnoveného zájmu o visegrádskou obrannou spolupráci vycházet z těchto principů, mohl by být její praktický přínos hmatatelnější než kdykoli v minulosti.