Vláda Petra Nečase – proč nemůže být jiná?

30.září 2011 | Autor: Ladislav Mrklas

Nečasův kabinet schvaluje jeden zákon za druhým. Jeho úspěšnost v parlamentu je takřka stoprocentní. Postupně plní důležité body ze svého programového prohlášení. Téměř každá z důležitých změn už má aspoň základní kontury. A přece nad výkony této vlády nikdo nejásá, její důvěra a popularita jsou takřka na bodu mrazu. Jak je to možné?

 

Velká očekávání a velká zklamání

Nástup Nečasovy vlády provázela velká očekávání. Vzbudily je volební výsledky, úspěšné tažení dvou nových stran, velká lekce pro dvě nejsilnější strany i ambice vlády samé. 

Největší zklamání přinesly výsledky na poli nejošidnějším. Tedy v tažení proti korupci. Korupce je jistě zásadním problémem a závažným rizikovým faktorem pro českou demokracii, efektivitu státu i ekonomický růst. Její řešení ale nikdy nebude krátkodobou prioritou. Na korupci neexistuje žádný zázračný lék, žádné jednoduché, populistické opatření. Řešením není dokonce ani rázná výměna politického personálu. A právě to se ukázalo v uplynulém roce. Série obvinění a afér, které se dotkly klíčových osobností všech koaličních stran, pohříchu však nejvíce právě té, jež na boji proti korupci postavila celý svůj úspěch, otřásly samými základy, na nichž byla tato vláda postavena. A to tak, že původní solidní důvěryhodnost je fakticky neobnovitelná. 

Koaliční hádky, spory o ministry, osobní nevraživosti a jiné veskrze negativně vnímané jevy zastínily a zastiňují jakékoli další počiny vlády. Roční bilance je v tomto směru opravdu smutná.

Reformy, nebo pouhé změny? 

Zaklínadlem se už před více než 20 lety stalo slovo reforma. Kdokoli chce dnes provést jakoukoli změnu, hovoří o reformě, často navíc přidává adjektiva jako zásadní nebo systémová. Méně však bývá více. Čím více se slovo reforma používá, tím více se vyprazdňuje. Mnohé kroky, které vláda učinila, jsou veskrze pozitivní, nicméně nazývat je slovem reforma je prostě zavádějící. Na tom se ostatně shodnou mnozí další autoři tohoto čísla našeho časopisu. 

Druhým problémem, který má i svoji důležitou komunikační rovinu, je to, že členové současné vlády často opakují chyby svých předchůdců. Cílem jakéhokoli politika přece není reforma jako taková, ta je pouze prostředkem, jak dosáhnout cíle. Jestliže při obhajování kroků vlády hovoří politici o reformách, nikoli o jejich cílech, z principu nemohou uspět. Občan je tvor veskrze konzervativní a s mnoha reformami přišly v minulosti věci spíše negativní. Důvěra v činěné kroky je navíc nahlodávána i zevnitř vládní koalice. Mnohé návrhy nebyly předem dostatečně diskutovány v jednotlivých stranách. Spoléhat se na neustálé přesvědčování, že některé kroky musí být přijaty, protože jinak se zítra zhroutí svět, se nevyplatilo už několika předešlým vládám. Ani v tomto ohledu se současní ministři dostatečně nepoučili. Výsledkem je malé povědomí o vládních krocích (viz graf 1). 

Mohlo to ale být jinak?

Patrně nikoli, protože vstupní pozice tří vládních stran (notabene jejich konfrontace se současnou realitou) se liší opravdu markantně. 

Věci veřejné vstupovaly do vlády se dvěma zásadně různými představami. Pro část vedení to byla příležitost, jak zúročit volební úspěch a dosáhnout kýžených postů, jež jim umožní realizovat vlastní představy o správě věcí veřejných. Můžeme se jen dohadovat, kolik pravdy bylo na jarních odhaleních o plánech Víta Bárty a jeho spojenců. V ostrém kontrastu s tím zaznívaly obavy, že strana je příliš mladá, aby zvládla vládní pozici a zároveň dokázala udržet dostatečný distanc. Zvítězil první postoj. Když se dva hlavní představitelé strany museli poroučet z vlády, pohyb preferencí na sebe nenechal dlouho čekat. Dnes stojí VV před otázkou, zda setrvat ve vládě a „užít“ si posledních pár měsíců (možná roků) u moci, nebo zda urychleně vycouvat a pokusit se o zázrak jménem politické přežití. Žádná pozice chytré horákyně mezi těmito alternativami není na obzoru. 

Novou stranou je i TOP09. Její vstupní pozice byla mnohem jasnější. Strana, která si do vínku dala mimo jiné odpovědnost, před vládním angažmá couvnout nemohla. Strana přijala vládní odpovědnost natolik vehementně, že to v první chvíli vypadalo na převzetí pozice tahouna. Ministři také vzbudili pocit solidní odbornosti. A právě ten stále zůstává. Jinak ale TOP09 ztrácí punc novosti, vidět je daleko více kontroverzní Miroslav Kalousek než stále populární Karel Schwarzenberg. TOP09 sklízí kritiku za kroky svých ministrů. A preference zvolna klesají. Jinou alternativu než vládnout však strana nemá. I proto je pro ni důležité zachování vlády, lepší prodej jejích výsledků a samozřejmě vymezování se vůči ODS coby přirozenému soupeři.

Úplně jinou startovní pozici měla na počátku ODS. Do vlády šla s několika novými tvářemi a především s odhodláním zlomit svůj obraz rozhádané a zkorumpované strany bez programu a zajímavých osobností. A pochopitelně také s obavou, zda se tahounem a symbolem reforem nestane konkurenční TOP09. Po roce můžeme konstatovat, že z předsevzetí se většina nenaplnila. Největším úspěchem je relativně solidní obraz premiéra a předsedy ODS Petra Nečase, který začíná být vnímán jako skutečný lídr vlády. Občanští demokraté mají na rozdíl od dvou dalších stran solidní příležitost svézt se na vlně případných úspěchů vlády a dostatečně si je přisvojit. Rizikem zůstávají vnitřní rozpory a samozřejmě též případné další aféry vrcholných představitelů. 

V následujícím roce proto nečekejme žádné závratné změny, ty mohou přijít až po události příštího roku – krajských volbách.