Vliv prvních evropských voleb na české strany a stranický systém

Autor: Ladislav Mrklas

11. - 12. června proběhly v naší zemi poprvé volby do Evropského parlamentu. Tento příspěvek se bude věnovat otázce, nakolik tyto volby ovlivnily vnitřní život a postavení českých politických stran na domácí i celoevropské politické scéně. V neposlední řadě bude předmětem zájmu také otázka, zda první evropské volby výrazně ovlivnily anebo dokonce změnily formát či mechanismus českého stranického systému. Těmto důležitým otázkám se následující text bude věnovat i přesto, že řada politologů zařazuje právě volby do EP k tzv. druhořadým volbám (second-order elections) (srv. Schmitt 2005).

 

Vliv prvních evropských voleb na české strany a stranický systém

11. - 12. června proběhly v naší zemi poprvé volby do Evropského parlamentu. Tento příspěvek se bude věnovat otázce, nakolik tyto volby ovlivnily vnitřní život a postavení českých politických stran na domácí i celoevropské politické scéně. V neposlední řadě bude předmětem zájmu také otázka, zda první evropské volby výrazně ovlivnily anebo dokonce změnily formát či mechanismus českého stranického systému. Těmto důležitým otázkám se následující text bude věnovat i přesto, že řada politologů zařazuje právě volby do EP k tzv. druhořadým volbám (second-order elections) (srv. Schmitt 2005).

 

Hned na úvod je však třeba poznamenat, že volby se konaly pouze osm měsíců před vznikem tohoto textu. Odstup od nich tedy není tak velký, aby umožňoval hlubokou analýzu dlouhodobých a do značné míry i střednědobých efektů, zvláště pak týkajících se formátu a mechanismu stranického systému. Text proto nebude mít na mnoha místech charakter analytický, ale spíše „prognostický“. 

 

Krátká rekapitulace volebních výsledků

 

První evropské volby v prvé řadě přinesly velmi nízkou volební účast dosahující pouze 28,3 % oprávněných voličů. Srovnatelně nízká či nižší volební účast byla v ČR po roce 1989 zaznamenána pouze při senátních volbách v letech 1996 (II. kolo), 1998 (II. kolo), 2000 (I. kolo) a 2002 (I. kolo). Pouze v roce 1996 však šlo o volby celostátního charakteru. Vysvětlení nízké volební účasti můžeme najít především ve třech navzájem propojených okolnostech (fenoménech): 1) obecném úbytku aktivních voličů coby přirozeném důsledku konsolidace české demokracie a „normalizace“ zájmu české společnosti o politiku jako takovou; 2) nechuti českých voličů k volbám do institucí, jejichž existenci nejsou nakloněni nebo o nich nejsou dostatečně informováni (kromě EP ještě Senát a krajská zastupitelstva); 3) nepříliš povedené volební kampani drtivé většiny kandidujících uskupení – snad s výjimkou SNK-ED a Nezávislých, jejichž kampaň splnila základní cíl, tedy informovat voliče o tom, že kandidují i relativně známé osobnosti, jež nabízejí relevantní a zvážení hodnou alternativu k parlamentním stranám. (srv. Linek 2004)

 

Druhým naprosto hmatatelným výsledkem eurovoleb byla drtivá porážka  vládní koalice. Tři strany tvořící vládní koalici nezískaly dohromady ani 21 procent, tedy jen o něco málo více než 1/5 odevzdaných hlasů. Výsledkem byl zisk pouhých čtyř mandátů. Výsledky jednotlivých vládních stran však z hlediska úspěšnosti v žádném případě nebyly totožné. Zatímco, dvě vládní strany – ČSSD a US-DEU – utrpěly drtivou porážku, výsledek KDU-ČSL se dá interpretovat spíše jako relativní úspěch. Křesťanští demokraté získali téměř polovinu všech hlasů odevzdaných pro strany vládní koalice a obdrželi tak polovinu mandátů získaných vládními stranami. 

 

Uspěla naopak parlamentní opozice. Nominálním vítězem voleb se stala ODS, která obdržela přes 30 % hlasů a v EP získala devět křesel. Výrazně uspěla také KSČM, jejíž výsledek přesáhl 20 % hlasů, což jí vyneslo šest europoslaneckých mandátů. Vzhledem k tomu, že i další dvě formace, které překročily pětiprocentní hranici pro vstup do EP, patří mezi opoziční uskupení, byť v tomto případě nezastoupená v dolní komoře Parlamentu ČR, můžeme konstatovat, že triumf opozice byl naprosto drtivý. Výsledek v ČR tak potvrdil celkový trend negativního účtování s domácími vládami prostřednictvím eurovoleb. Připomeňme, že vládní strany byly ve volbách do EP poraženy hned ve dvaceti evropských zemích, a to v některých případech opravdu drtivě (Německo, Polsko, Británie, Estonsko, Lotyšsko…) (Sokol, Klíč 2004). 

 

Malé personální zemětřesení 

 

Již v předvolební stati v časopisu Parlamentní zpravodaj jsem konstatoval, že „patrně nejviditelnějším důsledkem voleb do EP budou personální změny, jež v případě některých stran povedou až do jejich nejvyšších pater“. (Mrklas 2004a) Výsledky tuto predikci skutečně více než potvrdily. Znamenaly totiž nejen zásah do nejvyšších pater relevantních politických stran, ale také do jejich parlamentního, krajského a komunálního zastoupení a dokonce i do vysokých státních úřadů, včetně funkce premiéra či českého zástupce v Evropské komisi.

 

Do Evropského parlamentu odešli např. bývalý první místopředseda ODS Jan Zahradil, který se rozhodl již neobhajovat svoji stranickou funkci , nebo bývalý místopředseda KSČM Miloslav Ransdorf.

 

Mezi přímé personální důsledky patří také rozsáhlé změny v obou komorách českého parlamentu. Ten opustilo devět dosavadních poslanců a čtyři senátoři. V důsledku změny vlády pak došlo k dalších výměnám v poslaneckých lavicích. Mimo samotné volební akty do Poslanecké sněmovny a Senátu se tak jednalo o největší personální zemětřesení v českém zákonodárném sboru od kooptací na přelomu let 1989-90 (viz tabulka 2). Změny se více dotkly politického složení Senátu, které na rozdíl od dolní komory, kde automaticky nastoupili náhradníci z téže strany, ovlivnily podzimní doplňovací volby. V nich byli ve volebních čtyřech obvodech, odkud pocházeli senátoři zvolení do EP, úspěšní kandidáti čtyř stran: KDU-ČSL, KSČM, ODS a SZ. Dva z nich zamířili do klubů svých stran (F. Příhoda – ODS a M. Špaček – KDU-ČSL), komunista Vlastimil Balín zůstává nezařazený a Jaromír Štětina (SZ) posílil řady Klubu otevřené demokracie. Z hlediska struktury senátorských klubů je důležité především to, že odchodem V. Železného zanikl klub „Nezařazení“, čímž došlo ke snížení počtu ze šesti na současných pět (viz tabulka 3). 

 

Přímé personální změny se dotkly i samosprávy na obecní a krajské úrovni. Českou komunální, resp. krajskou politiku totiž opustili primátoři Brna a Hradce Králové (oba ODS) a také tehdejší olomoucký hejtman (KDU-ČSL). 

 

Nepřímými personálními důsledky voleb byly významné změny ve vedení řady relevantních stran. Asi nejviditelnější z nich byla rezignace předsedy nejsilnější vládní strany a premiéra Vladimíra Špidly na obě jeho funkce. Klíčovou roli při jeho odstranění podle očekávání sehrál dosavadní statutární místopředseda Stanislav Gross. Stanislav Gross se po Špidlově demisi stal úřadujícím předsedou ČSSD a zároveň stanul v čele nové koaliční vlády. Tato změna se také nakonec stala vůbec nejzásadnějším vnitropolitickým důsledkem evropských voleb. Kromě jiného totiž přinesla také změnu na postu zástupce ČR v Evropské komisi, kterým se stal expředseda ČSSD a expremiér Vladimír Špidla, jenž v této pozici vystřídal nestraníka Pavla Teličku. Postavení ČSSD v rámci evropských struktur se tak po oslabení v eurovolbách alespoň částečně vylepšila, byť samozřejmě musíme mít na paměti, o jakou funkci se v případě evropského komisaře jedná. 

 

Skutečným vyvrcholením procesu personální obměny vedení ČSSD se však stal až její XXXII. sjezd, který proběhl na konci března 2005. Na tomto sjezdu došlo v prvé řadě k potvrzení pozice Stanislava Grosse v čele strany. Gross nicméně musel o svůj post bojovat s dosavadním místopředsedou ČSSD i vlády a ministrem práce a sociálních věcí Zdeňkem Škromachem. Krajské nominační konference v tomto souboji jasně favorizovaly Grosse. Do souboje ale zasáhla velmi výrazně kauza spojená s majetkem, resp. podnikatelskými aktivitami premiérovy rodiny, která jej nakonec učinila velmi dramatickým. Gross byl ve finále přece jen poprvé řádně zvolen do čela ČSSD, když získal 291 (tj. necelých 53 %), zatímco jeho sok 203 hlasů (tj. téměř 37 %). Jeho mandát tedy není nikterak silný. Zdeněk Škromach, který patří delší dobu ke Grossovým oponentům, neuspěl ani ve volbě statutárního místopředsedy, kde podlehl  dalšímu místopředsedovi vlády a ministrovi financí Bohuslavu Sobotkovi, jenž naopak patří ke Grossovým spojencům (274 : 253 hlasů). Post místopředsedy pro řízení strany obhájil Martin Starec, avšak i on, ačkoli šlo jediného kandidáta, získal pouze 54 % hlasů. Další křesla místopředsedů získali ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek, předseda krajské organizace ČSSD v Moravskoslezském kraji Petr Vícha a místopředsedkyně ústecké krajské  organizace strany Jana Vaňhová, která zvítězila v souboji o křeslo určené pro ženy.  Naopak neuspěl kandidát, považovaný na největšího Grossova odpůrce – exministr Jan Kavan. A neuspěli např. ani Jaroslav Foldyna či Petr Buzková. Kromě Stanislava Grosse a Martina Starce tak na tomto sjezdu došlo ke kompletní výměně vedení nejsilnější vládní strany. Zdánlivý Grossův úspěch se ale může rychle proměnit ve v Pyrrhovo vítězství. Důvodů je hned několik. Sjezd potvrdil jeho vládní mandát, a to bude s největší pravděpodobností nepřijatelné pro KDU-ČSL, která jej již dříve vyzvala k demisi. Někteří Grossovi straničtí oponenti v reakci na průběh sjezdu prohlásili, že zváží svoje setrvání ve vládě (Škromach, Palas), čímž se v krizové chvíli oslabuje její podpora uvnitř ČSSD. A konečně, několik dnů po sjezdu bude Poslanecká sněmovna hlasovat o vyslovení nedůvěry vládě, které vyvolala opoziční ODS. Výsledek není zatím jasný, avšak vůbec není vyloučené, že dolní komora takové usnesení poprvé v dějinách samostatné České republiky podpoří. Další vývoj vládní krize je ve chvíli, kdy tento text definitivně dopisuji (tj. 29. 3. 2005), nejasný. (www.socdem.cz, www.ceskenoviny.cz)

 

K nepřímým důsledkům prvních eurovoleb patřila také obhajoba předsednického křesla v ODS Mirkem Topolánkem na prosincovém XV. kongresu. Právě vítězství v eurovolbách se stalo jedním z důležitých kroků k tomu, že Topolánek byl jediným kandidátem na tuto funkci a v prvním kole obdržel plných 354 z 391 hlasů (tedy více než 90 %). Jana Zahradila ve funkci prvního místopředsedy této formace vystřídal dosavadní místopředseda a stínový ministr obrany Petr Nečas, který v přímém souboji porazil pražského primátora Béma a středočeského hejtmana Bendla. Oba jmenovaní byli posléze – spolu s místopředsedy Poslanecké sněmovny Ivanem Langerem a Miroslavou Němcovou – zvoleni místopředsedy nejsilnější opoziční strany. (více ke kongresu ODS viz Mrklas 2004c)

 

Komunisté měli svůj sjezd ještě před datem voleb do EP. Výsledky jej proto neovlivnily. Přesto je ale dobré připomenout, že odchodem Miloslava Ransdorfa do EP se současný předseda Grebeníček do značné míry zbavil svého největšího a nejhlasitějšího kritika. (více viz Sokol 2004)

 

Rovněž situaci v KDU-ČSL evropské volby příliš neovlivnily. Snad jen s tím dovětkem, že předseda Kalousek v zásadě zvládl svoji první volební zkoušku. Postavení této strany daleko více ovlivnily výsledky krajských voleb a následný vývoj vztahů ve vládní koalici po kauze majetkových poměrů premiéra Grosse. To už je ale otázka, která nemá s eurovolbami téměř nic společného. 

 

Jak jsem již výše naznačil, drtivou porážku zaznamenala vedle ČSSD také US-DEU. I ona proto prošla po volbách zásadní personální proměnu. Dosavadní předseda Petr Mareš reagoval v duchu svého předvolebního prohlášení a rezignoval na svoji funkci. Na republikovém shromáždění pak bylo zvoleno nové v čele s dosavadním místopředsedou a ministrem Pavlem Němcem, který ve druhém kole porazil poslance a čerstvého člena strany Svatopluka Karáska. Stal se tak již pátým předsedou v šestileté historii této formace. Třetí z kandidátů na předsedu Karel Kühnl vypadl již v prvním kole. Uspěl však při volbě 1. místopředsedy. Dalšími  místopředsedy se stali Svatopluk Karásek, poslanec František Pelc a člen expertního týmu vládní komise pro důchodovou reformu Ivo Ludvík. Do čela US-DEU se touto volbou postavili výhradně zastánci dalšího setrvání strany ve vládní koalici. (www.unie.cz) 

 

K personálním změnám v důsledku evropských voleb nedošlo ve vedení Nezávislých. Po volbách ale V. Železný vstoupil do tohoto hnutí a velmi rychle získal velký vliv na jeho směřování. Nyní se však zdá, že tento krok vedl k vnitřnímu rozkolu, jehož důsledky nelze zatím určit (viz www.hnuti-nez.cz, tj. dnes již neoficiální stránka hnutí,  resp. www.nezavisli.com, nyní oficiální, avšak prázdné stránky hnutí).

 

U Evropských demokratů zakotvila Jana Hybášková, která získala místo v jejich republikové radě a po předsedovi Kaslovi se stala druhou nejvýraznější osobou reprezentující toto uskupení. SNK dokonce zvolilo Josefa Zieleniece svým politickým lídrem, zároveň ale ponechalo ve funkcích stávající předsednictvo, jehož postavení bylo výsledkem voleb výrazně posíleno (www.snk.cz).  

 

Strana zelených deklarovala před volbami do EP jasný cíl – zastoupení v tomto orgánu. Cíl se naplnit nepodařilo, přesto ale není možné výsledek 3,16 % hlasů považovat za zásadní neúspěch. SZ ale zaznamenala vnitřní pnutí, vedení v čele s Janem Beránkem se stalo terčem kritiky ze strany řady významných členů za způsob řízení, neprůhledné financování i sestavování eurokandidky. Na sjezdu, který proběhl v září, byl nakonec dosavadní předseda Beránek potvrzen. Musel však svést poměrně vyrovnaný souboj s předsedou pražské organizace SZ Štěpánkem. Výsledky sjezdu nakonec přinesly příměří obou znesvářených křídel. (Just 2004) 

 

České strany a Evropský parlament 

Evropský parlament se po vstupu ČR stal hlavním evropským kolbištěm relevantních českých politických formací. V tomto textu se budeme věnovat především třem aspektům tohoto fenoménu – členství a postavení jednotlivých stran (hnutí, koalic a jednotlivců) ve frakcích EP, jejich zastoupení v orgánech EP a prvním projevům vlivu frakcí na chování českých europoslanců, potažmo celých stran. 

 

Čeští europoslanci v politických skupinách EP (viz tabulka 4)

 

Nejvíce českých zástupců náleží k nejsilnější frakci – frakci Evropské lidové strany-Evropských demokratů. Ze 24 českých europoslanců jich k tomuto klubu patří celkem čtrnáct (tedy takřka 60 %). Jde o politiky hned tří kandidujících uskupení: ODS (9 poslanců), SNK-ED (3 poslanci) a KDU-ČSL (2 poslanci). Jak název naznačuje, skládá se tato frakce ze dvou částí – Evropské lidové strany (EPP), která sdružuje křesťanskodemokratické a konzervativní strany s programem, zahrnujícím další prohlubování evropského sjednocování, a Evropských demokratů (ED), které dosud tvořila výhradně delegace britské Konzervativní strany, známé naopak svým rezervovaným postojem vůči dalšímu prohlubování evropské integrace. Po letošních volbách část klubu skrývající se pod zkratkou ED posílili poslanci české Občanské demokratické strany, vládní portugalské Lidové strany, která v předešlém EP tvořila část klubu Svaz pro Evropu národů (UEN) a italská Strana penzistů. (více viz www.epp-ed.org/europeandemocrats) Dvě další česká uskupení – KDU-ČSL a SNK-ED  - se naopak stala součástí silnější části frakce – Evropské lidové strany (EPP). Zatímco KDU-ČSL vždy a bez výhrad směřovala do této frakce, členství europoslanců ODS nikdy tak jednoznačné nebylo. V jejich rozhodnutí nakonec hrálo velkou roli zejména pragmatické zvážení možností, které jim členství v nejsilnější frakci dává, a to i proto, že jsou devátou nejsilněji zastoupenou stranou celého klubu EPP-ED . V této souvislosti se sluší připomenout, že čeští poslanci tvoří celkově sedmou nejsilnější národní delegaci v EPP-ED, přičemž širší zastoupení mají pouze významně lidnatější země (Německo, Británie, Itálie, Francie, Španělsko a Polsko).

 

Když se na jaře roku 2005 ustavila Strana evropské levice (EL), sdružující krajně levicové strany z celé Evropy, čeští komunisté zůstali navzdory svému potenciálu poněkud stranou. Důvodem byly některé priority nově založené evropské strany, s nimiž se KSČM neztotožnila. Po volbách do EP však komunisté svůj potenciál dokázali naplno zúročit, když se se šesti mandáty stali třetí nepočetnější skupinou v klubu Spojené evropské levice/Severské zelené levici (GUE/NGL) . Díky tomuto postavení se Miloslav Ransdorf stal místopředsedou celé této frakce. Bude zajímavé sledovat, zda členství v klubu GUE/NGL nakonec přece jenom přivede KSČM k plnému členství v EL. (více viz www.europarl.eu.int/gue)

 

ČSSD podle očekávání zakotvila v klubu Strany evropských socialistů (PES) Její dva europoslanci ale nebudou pro tento klub žádnou velkou posilou. Česká delegace patří k vůbec nejslabším v rámci celé frakce . Zajímavá situace nastala tím, že novým českých eurokomisařem se stal sociálnědemokratický expremiér Vladimír Špidla. Dá se totiž předpokládat, že jeho opora v českých poslancích EP nebude nijak veliká. (více viz www.socialistgroup.org)

 

K zajímavému vývoji došlo ihned po volbách v duu zástupců Nezávislých. Cesty obou protagonistů se totiž rozešly. Zatímco Jana Bobošíková zůstala bez příslušnosti k politické frakci, Vladimír Železný se stal posilou nově vzniklého silně euroskeptického klubu Nezávislost a Demokracie . Tento klub má členy z celkem 10 států, přičemž ve čtyřech případech jde o jediného poslance. I proto se Vladimír Železný stal členem vedení této frakce. (více viz www.europarl.eu.int/inddem/).

 

Čeští poslanci v orgánech EP

 

Největším personálním úspěchem českých europoslanců bylo nepochybně obsazení pozice místopředsedy celého legislativního tělesa EU. Tím se stal Miroslav Ouzký z ODS. Fakt, že obsadil jedno ze čtrnácti místopředsednických křesel, se může na první pohled jevit jako zcela marginální. Avšak je třeba připomenout, že své zastoupení ve vedení EP má v tuto chvíli pouze osm členských zemí, zejména pak těch lidnatějších. Zastoupení ze zemí srovnatelné váhové kategorie naopak chybí např. Nizozemsku, Belgii, Rakousku či Maďarsku. Spolu s Polskem je ČR jediným novým členským státem, který obsadil takto vysoký post v EP. 

 

Ještě významnější je ale ten fakt, že k úspěšné volbě došlo na základě  kvalitní spolupráce českých europoslanců v rámci nejsilnějšího poslaneckého klubu Evropské lidové strany/Evropských demokratů. ČR, resp. ODS dokázala zúročit to, že 14 zástupců naší země v této frakci tvoří sedmou nejsilnější delegaci, když např. nesrovnatelně větší Francie má v klubu pouze o tři hlasy více! Klub EPP-ED na základě politických dohod získal celkem sedm křesel v 15-ti členném vedení EP.  A jedno z nich připadlo právě českému zástupci.

   

Dalšími významnějšími posty, které získali čeští zástupci v EP, jsou:  předsednictví delegace v meziparlamentním výboru EP-Izrael (Jana Hybášková – SNK-ED) a tři místopředsednictví ve výborech (ODS, KSČM a KDU-ČSL). ČR má také zástupce ve vedení dvou menších klubů: Miloslav Ransdorf je místopředsedou klubu Evropské spojené levice/Severské zelené levice (GUE/NGL) a Vladimír Železný je členem vedení nově ustaveného eurospektického klubu Nezávislost a Demokracie (ID). 

 

ČR má své zastoupení téměř ve všech výborech EP s výjimkou výborů pro rybolov, dále pro ústavní záležitosti (!) a výboru petičního. Nejvíce českých europoslanců usedne do lavic výborů pro regionální rozvoj (3+3 náhradníci), pro průmysl, výzkum a energetiku (3+2) a pro nezaměstnanost a sociální věci (3). (www.europarl.eu.int. a www.evropsky-parlament.cz) 

 

Vliv členství ve frakci na politické směřování poslanců a stran

 

Členství v politických frakcích (skupinách) v Evropském parlamentu má význam jednak z hlediska symbolického, jednak z hlediska praktického. Bude  proto zajímavé sledovat, jak se členství v té či oné frakci (nebo jako v případě EPP-ED její části) projeví v reálných postojích jednotlivých europoslanců a jejich „mateřských“, a to vše pochopitelně jak na evropské, tak i domácí úrovni. Prozatím můžeme v tomto směru pozorovat především následující trendy: a) výrazná loajalita vůči frakci, ke které jednotlivé strany náležejí, b) pragmatičtější (diplomatičtější) postoj ODS k řadě důležitých otázek, včetně postupného oslabování původně rezolutního odmítnutí Smlouvy o Ústavě pro Evropu (srv. vystoupení předsedy Senátu P. Sobotky, některé názory na www.ods.cz/index/tema.php?tema=E-Ustava), c) posilování, resp. naopak rozvolňování domácích vazeb na další uskupení (příkladem prvního je postupné sbližování ODS a KDU-ČSL, oslabování je naopak patrné např. mezi SNK a ED na jedné a menšími liberálně orientovanými formacemi na straně druhé), d) vliv evropských stran zelených na dění v české SZ, e) snahy ČSSD vedené Stanislavem Grossem o větší zapojení „evropských“ témat, kde by mohla využít svých dobrých vztahů s řadou významných představitelů stran zastoupených ve frakci PES. Jde ale pouze o namátkový výčet, neboť skutečný vliv bude patrný teprve s větším časovým odstupem.   

 

„Systémové“ změny politické scény ČR

 

Díky drtivé porážce vládní koalice byl celkový vliv evropských voleb na vnitropolitický vývoj podstatně vyšší, než se původně předpokládalo. Nyní se pokusím naznačit tři základní procesy, které volby do EP nastartovaly. Jde o procesy, které by skutečně mohly vést až ke změnám formátu či mechanismu českého stranického systému. 

 

Prvním takovým procesem byl pád vlády Vladimíra Špidly, tedy většinového koaličního kabinetu ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU (k formování tohoto kabinetu více Mrklas, Sokol 2003). Proces sestavování nové vlády byl odstartován jmenováním Stanislava Grosse novým premiérem. Před Grossem se v té chvíli otevíraly stejné možnosti jako po volbách v roce 2002, tedy buď pokračování stávající koaliční sestavy odpovídající minimální vítězné koalici stran sousedících v politickém spektru, složené z nejmenšího počtu poslanců, sestavení většinové vlády s ODS či KSČM, anebo jedna z mnoha různých variant menšinové vlády. (Mrklas, Sokol 2003) Premiér nakonec zvolil pokračování staronové koalice. Důsledkem tohoto rozhodnutí je ale další pokračování nestabilního politického uspořádání, které se právě v těchto dnech vyhrotilo do vážné vládní krize. Tato krize může vyústit do pádu vlády, resp. rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb. 

 

Druhým trendem, který eurovolby nastartovaly, byl možný nástup nových formací na celostátní scénu. Konkrétně šlo o SNK-ED a Nezávislé. Obě formace i jejich zástupci v EP jsou však charakteristické svoji nevyzpytatelností. Tu potvrdil politický rozchod dvou zástupců Nezávislých v EP, po němž je zcela zřejmé, že Jana Bobošíková již nereprezentuje politiku tohoto uskupení. Ale ani situace Vladimíra Železného v hnutí se nedá charakterizovat jako stabilní, což platí i pro celé toto uskupení. Odlišná, i když nikoli zcela nepodobná, situace nastala u SNK-ED. Zde je třeba znovu připomenout, že šlo o volební koalici dvou subjektů, navíc posílenou účastí dvou silných osobností původně nemajících významnější politické vazby ani na jeden z obou koaličních subjektů. V tuto chvíli to vypadá tak, že jak Josef Zieleniec tak Jana Hybášková sice svoje postavení uvnitř SNK v prvním a ED ve druhém případě posílili. Zároveň ale platí, že vazby obou uskupení naopak oslabily, o čemž svědčí např. neschopna sestavit společné krajské kandidátky ve více než jednom kraji (konkrétně Středočeském) a postavit společné senátní kandidáty ve více než dvou volebních obvodech (Mělník, Kutná Hora).  (Mrklas 2004b) Nástup nových formací na celostátní úrovni se tak osm měsíců po datu evropských voleb jeví jako spíše hypotetický. Hlavní překážkou je jejich roztříštěnost a neschopnost dohody jednotlivých lídrů. 

 

Ještě méně pravděpodobná, byť ne zcela vyloučená, se nyní jeví změna formátu či mechanismu celého stranického systému. Volby do EP, a následně i podzimní krajské a senátní volby, potvrdily zřejmě již nevyhnutelný přechod US-DEU mimo sféru skutečně relevantních politických strany. Její definitivní marginalizace by vedla k vyklizení pozice subjektu, konkurujícího napravo od středu ODS. Nutno připomenout, že tento stav by nastal poprvé od vzniku nejsilnější české pravicové strany. Jakkoli se jedná o zajímavý moment vývoje českého stranického systému, nedá se podle mého názoru hovořit nástupu nového formátu ani mechanismu stranického systému. Český stranický systém zůstává multipartistický, a to v multipolární, konkrétně kvadripolární podobě. Z hlediska Sartoriho typologie (Sartori 1976: 125-216; 273-293) bychom jej měli hodnotit jako spíše umírněný multipartismus, byť zde zůstává nereformovaná a ostrakizovaná KSČM s téměř nulovým koaličním potenciálem. Právě její postavení významně snižuje možnosti politické alternace i koaliční variabilitu, která patří k základním atributům umírněného pluralismu v Sartoriho pojetí. V tomto ohledu tedy český stranický systém osciluje mezi umírněným a polarizovaným multipartismem. I proto v ČR pravděpodobně prozatím nedojde k posunu od převažujícího menšinového či velmi nestabilního a neakceschopného koaličního vládnutí stran s velkými ideologickými a programovými rozdíly. 

 

Přesto ale nelze vyloučit posílení tendencí k bipolarismu. Prvním krokem by se mohlo stát určité omezené zapojení KSČM, např. formou tolerance menšinové vlády ČSSD, nebo naopak nástup programově a ideologický homogennější koalice, např. složené z ODS a KDU-ČSL. To už se ale dostávám na tenký led spekulací, kam tento text rozhodně neměl směřovat. 

 

Literatura a články v odborných časopisech:

 

Fiala, P., Mareš, M. /eds./ (2001): Evropské politické strany, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, Brno

Fiala, P., Pitrová, M. (2003): Evropská unie, CDK, Brno

Hix, S. (1999): The Political System of the European Union, Palgrave, Houndmills

Just, P. (2004): Zelení pokračují v nastoupeném kurzu, Parlamentní zpravodaj 9/2004

Kubát, M. /ed./: Východní rozšíření Evropské unie. Východiska - stav – perspektivy, MPÚ, Brno

Linek, L. (2004): Důvody neúčasti při volbách do Evropského parlamentu v ČR, Parlamentní zpravodaj 9/2004

Mrklas, L. (2004a): Volební účast a volební systém do Evropského parlamentu, Parlamentní zpravodaj 5/2004

Mrklas, L. (2004b): Volby do EP a česká stranická scéna - povolební pohled, Parlamentní zpravodaj 9/2004

Mrklas, L. (2004c): XV. kongres ODS, příprava na vstup do vlády, Parlamentní zpravodaj 11-12/2004

Mrklas L., Sokol, P. (2003): Formování vlády České republiky v roce 2002: chronologie, složení, programatika, historická komparace. In: Linek, L., Mrklas, L., Seidlová, A., Sokol, P.: Volby do Poslanecké sněmovny 2002, Sociologický ústav AV ČR, Praha

Sartori, G. (1976): Parties and Party Systéme: A Framework for Analysis, Cambridge University Press, New York

Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, SLON, Praha

Schmitt, H. (2005): The European Parliament Elections of June 2004: Still Second-order (on-line verze: www.mzes.uni-mannheim.de/publications/papers/HS_EP_ParElec_2004.pdf)

Sokol, P. (2004): Sjezd komunistů posílil M. Grebeníčka, Parlamentní zpravodaj 6/2004

Sokol, P., Klíč, Z. (2004): Eurovolby: v členských státech dominovala opozice, Parlamentní zpravodaj 7-8/2004

Šaradín, P. /ed./ (2004): Volby do Evropského parlamentu v České republice, Periplum, Olomouc

 

Internetové zdroje:

www.ceskenoviny.cz

www.epp-ed.org

www.europarl.eu.int

www.europarl.eu.int/gue

www.europarl.eu.int/inddem/

www.evropsky-parlament.cz

www.hnuti-nez.cz

www.kdu.cz

www.kscm.cz

www.nezavisli.com

www.ods.cz

www.snk.cz

www.socdem.cz

www.socialistgroup.org

www.unie.cz

www.volby.cz

 

Publikováno ve sborníku Klíma, Michal; Bureš, Jan: Kam kráčíš, Evropská unie?. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005

 

Ladislav Mrklas, je politolog, prorektor vysoké školy CEVRO Institut a šéfredaktor CI TIME.