Vzorem zdravotních reforem je Nizozemí

29.říjen 2011 | Vedl rozhovor: Josef Šíma

O aktuálních změnách ve zdravotnictví, dlouhodobých reformách, obtížích s jejich prosazováním u nás doma i v zahraničí, o soukromých investorech, odmítání zisku, rostoucích nákladech a problémech, jako je stárnutí populace, které nás teprve čekají. Rozhovor s ekonomem a spoluzakladatelem Centra zdravotně-sociálních studií vysoké školy CEVRO Institut Ondřejem Mátlem.

Dlouhodobě se věnujete sociální oblasti, zabýváte se reformami zdravotnictví, moderoval jste politickou i odbornou diskusi na toto téma v České republice. Jak hodnotíte současné reformní kroky ministerstva zdravotnictví?

Spíše než o reformách bych hovořil o vylepšování stávajícího systému. Navýšení poplatků, delší dojezdová doba a jednotné podmínky pro poskytování zdravotnické záchranné ­služby, vymezení „nevratných“ zdravotních výkonů, jako je sterilizace či kastrace, nebo omezení pohybu pojištěnců mezi pojišťovnami nemění fungování systému jako takového, jedná se pouze o změnu parametrů. Stejně tak zásadní reformou není ani vymezení standardu a zakotvení možnosti legálně si připlatit za nadstandardní zdravotní péči; v tomto případě jde o legalizaci šedé ekonomiky ve zdravotnictví. Pan ministr Heger, kterého si velmi vážím, je zkušený manažer, který pochopil, že pro zásadní změny není schopen získat širší podporu, protože zájmy různých zainteresovaných skupin jsou diametrálně odlišné. Správně se proto rozhodl, že bude raději opravovat stávající systém, mírně inovovat jeho jednotlivé součásti, než aby s týmem designerů vyvíjel zcela nový prototyp.

Jsou zásadní reformy obtížně realizovatelné pouze u nás doma, nebo je tomu podobně i v zahraničí?

Menší či větší problémy jsou všude. Zdravotnictví je totiž politikum, které se bytostně dotýká každého z nás. Například za vzor reformních států je považováno Nizozemí. Přestože tam reformě předcházela mnoho let trvající celospolečenská diskuse a hledání konsensu napříč politickým spektrem, vlastní spuštění mělo mnoho kritiků. Když v roce 2006 koalice liberálů a křesťanských demokratů spustila změnu statutárního pojištění jeho předáním do privátních, navzájem si konkurujících pojišťoven s cílem vytvořit tržní model zdravotní péče a trh reagoval snížením rozpočtu nemocnicím o 300 milionů eur, mnoho kritiků uvádělo, že ředitelé přivedou veřejné nemocnice k bankrotu a systém zdravotní péče zkolabuje. Nakonec se tak nestalo a nizozemské zdravotnictví poměrně úspěšně funguje. Naopak za velmi neúspěšné jsou v řízení zdravotnictví považovány zejména jižní a jihovýchodní státy Evropy. Například v Bulharsku se podobně jako u nás doma snažili snížit počet nemocničních lůžek, protože se jim vymkl z kontroly segment akutní nemocniční péče, když v posledních třech letech vzniklo kolem 100 malých soukromých nemocnic. Plán bulharského ministerstva však nejen rozlítil běžné občany, zdravotní sestry či lékaře, ale také rozhořčil řadu podnikatelů, kteří investovali miliony do nových zdravotnických zařízení. Ministr tedy ozdravný plán na snížení lůžkových kapacit opustil, ale mezitím přibližně pětina sester opustila zemi.

Zmiňujete soukromé investory ve zdravotnictví. U nás jsou stále přímé privátní investice v této oblasti vnímány jako něco negativního, proč tomu tak je?

Ano, zisk ve zdravotnictví je u nás skoro sprosté slovo. Příčiny vidím trojího druhu, které jsou vzájemně provázané. Za prvé je u nás osobní zdraví silně vnímáno jako základní lidské právo, soukro­mý nezcizitelný statek, který není možné kupovat či prodávat, a proto na něm není možné vydělávat. Když nás bolí hlava, očekáváme, že nám někdo neziš­tně pomůže, ne že nám bude prodávat lék proti bolesti. O náklady ať se postará stát. Za druhé v naší společnosti stále přetrvává onen egalitářský fenomén z dob komunismu, podle kterého má mít každý stejně, a tedy i zdravotní péče má být pro každého stejná. Na této hodnotové vlně se hodně profiluje také sociální demokracie, pro kterou je neziskové zdravotnictví výkladní skříní volebního úspěchu. V neposlední řadě zisk a podnikání obecně zprofanovala divoká privatizace, která zásadním způsobem přerozdělila vlastnictví majetku ve společnosti po roce 1989, a to mimochodem mnohem více než restituce. Na rozdíl od západoevropských států či USA, kde jsou velký majetek a vysoký příjem vnímány jako úspěch, u nás se na bohaté díváme často jako na lidi, kteří jsou podezřelí, protože rozkradli státní majetek a obohatili se na veřejných zakázkách. Přitom kladných rozdílů mezi příjmy a výdaji ve zdravotnictví, tedy zisků, které jsou po­važovány za normální, je v českém zdravotnictví celá řada. Soukromí praktičtí lékaři, soukromí ambulantní spe­cialisté, soukromé lékárny, soukromí provozo­vatelé záchranek, soukromí dodavatelé přístrojů, soukromé firmy, které pro nemocnice vaří a perou prádlo, ti všichni investovali do svých zařízení soukromé finance a chtějí dosáhnout zisku. Téměř 98 % zdravotnických zařízení je přitom u nás doma zřízeno soukromými zřizovateli, onen odpor k soukromým investicím, podnikání a zisku ve zdravotnictví je proto paradoxní.

Není tento odpor také motivován tím, že je ve zdravotnictví nedostatek zdrojů, které pak při odčerpávání zisků chybí na léčení pacientů? Není proto potřeba investovat do zdravotnictví více?

To je podle mne ona zvrácená logika, kterou se snažíme na zdravotnictví uplatňovat. Po pekaři přece také nikdo nechce, aby prodával housky za režijní cenu a svoji práci vkládal zadarmo. Pokud se budete rozhodovat, kam investovat své úspory, nespokojíte se s nabídkou, že zpátky dostanete pouze vklad a úročení bude nulové. Ve zdravotnictví je to stejné jako v jiných segmentech ekonomiky, pracovníci i investoři chtějí, aby byla práce i kapitál zhodnoceny. Mimochodem v České republice se vynakládá na zdravotnictví okolo 6 % HDP. Podle statistik OECD to v roce 2007 bylo 5,8 % HDP, což je srovnatelné s průměrem zemí OECD. Mnohem větší rozdíly jsou ve výdajích na důchody, sociální dávky či sociální služby. Ano, existuje celá řada zejména západoevropských zemí, které vynakládají více. Ty ale na rozdíl od nás nepotřebují konkurovat cenou pracovní síly. Řešení je proto třeba spatřovat v hledání úspor, racionalizaci a zefektivnění systému.

Zmiňujete rozdíly v sociálních službách. Jednou z cílových skupin těchto služeb jsou senioři. Myslíte si, že i v této oblasti je možné hledat úspory?

Péče o seniory zahrnuje celé spektrum služeb, nejenom formální sociální služby, jako je pečovatelská služba či domovy důchodců. Všechny výzkumy přitom poukazují na to, že je největší část potřeb seniorů řešena neformální péčí. Druhým segmentem, který se v tuzemsku objemově nejvíce podílí na péči o závislé osoby, je ústavní a domácí ošetřovatelská péče. Teprve poté následuje formální sociální péče, tedy sociální služby. Celkový objem tzv. dlouhodobé péče, která je nesmírně roztříštěná, přitom podle odhadů přesahuje 30 miliard korun ročně. Vzhledem ke stárnutí populace lze navíc předpokládat, že poptávka po tomto typu péče postupně poroste. Spíše než prostor pro úspory zde tak vidím prostor pro provázání jednotlivých segmentů a poskytování péče za co nejnižší přijatelné celospolečenské náklady. To je ostatně vedle zvládnutí technického pokroku podle mého názoru úkolem pro české zdravotnictví v následujících letech.