Za Evropu rozmanitostí i úchylek

27.červenec 2012 | Autor: Ladislav Mrklas

Půvab Evropy vždycky tkvěl v rozmanitosti, která zároveň tvořila (a někdy také netvořila, záleží na tom, o kterém období právě mluvíme) jeden celek. Rozmanitost se utvářela na pozadí tří navzájem propojených a sdílených identit – individuální identity každého jedince, příslušnosti k určité společenské (v tom nejširším slova smyslu) skupině a moderněji i identity národní a/nebo státní.

Univerzalismus, koncentrace, integrace…

Stejně dlouhou, jako existuje tento ideál i praxe rozmanitosti, můžeme najít snahy je odstranit. Nahradit je univerzálně platnou evropskostí, normou, jež nesnese odchylky. A to opět ve všech třech zmíněných rovinách. V historii, zejména té novodobé, jsme svědky snah o vytvoření společnosti, v níž neexistují odlišnosti, všichni jsou si absolutně rovni (a někteří rovnější, jak by dodal Orwell), bez ohledu na svůj původ, nadání a píli. Můžeme najít projekty, které ve jménu univerzálních práv odmítají přiznat různým komunitám a společenstvím jejich právo na odlišnost, na stanovení vlastních pravidel, organizačních řádů, právo na hierarchické nebo naopak silně demokratické uspořádání. A vidíme také snahy o vytvoření ideálního univerzálního politického uspořádání, který se stane modelovou inspirací pro všechna státní společenství, či projekty říší postavených na jednotné a ovšem též koncentrované vládě (osvícené, jak jinak) nadřazené všem ostatním. Tu zpravidla nejvíce vzývají autoritářští byrokraté v zádech s více či méně utopisticky naladěnými intelektuály. Nápadů a pokusů o glajchšaltování má zkrátka a dobře Evropa za sebou za posledních 2 000 let více než dost. A přece si nedá pokoj. Vždyť je to tak lákavé. Jednotná Evropa!

Sjednocování může v rukou nekontrolovaných nabývat vskutku bizarních podob. Snad nejvýmluvnějším dokladem toho jsou nedávné spory o dámské šátky a mužskou obřízku. Na místo toho, aby si některé nejmenované evropské státy včas a důkladně promyslely svou přistěhovaleckou politiku. Aby včas stanovily srozumitelná pravidla, kdo se může stát jejich občanem se všemi povinnostmi a právy z toho vyplývajícími, včetně využívání kontroverzních výdobytků sociálního státu, přichází s návrhy na univerzalisticky pojatý sekularismus, který pak ústí do zákazu nosit na veřejnosti šátek. Jako kdyby tento zákaz řešil všechny problémy soužití muslimských komunit v západní Evropě. Neřeší samozřejmě nic. Dost možná i jakékoli rozumné řešení vylučuje. Evropské elity podléhají tlaku ulice, který ovšem samy pomáhaly vyvolávat svou benevolencí a neřešením imigrace v okamžiku, kdy se začala vymykat z rukou. Proč by jakákoli žena neměla mít právo skrývat svou tvář, když jiná žena má právo chodit polonahá? Chceme-li chránit liberálně pojatý společenský systém, nemůžeme z něj vyčleňovat nikoho, kdo je z naší vůle jeho součástí. Pochopitelně, a v tom tkví jádro pudla, jelikož to zpravidla evropské politické elity stále nezačaly dostatečně razantně řešit, jen do okamžiku, kdy ohrožuje práva a svobody druhých.

Zákazem obřízky za světový mír

Letní zákaz obřízky chlapců německým soudem je tak doslova trefou do černého. Ovšem tím černým je srdce evropské civilizace. Jakékoli pochybení lékaře v konkrétním případě, při konkrétním lékařském zásahu, přece nemůže být argumentem pro apriorní zákaz tohoto typu zásahu. Ale to je jen první rovina. Zásadnější je zde za prvé právo rodičů spoluvytvářet budoucnost vlastních dětí. A za druhé pak ono již výše zmíněné právo lišit se, v tomto případě tím, že ctím tradice svých otců, tradice své víry. Stejně tak jako má velká část evropské civilizace právo tuto civilizaci kritizovat, ba ji dokonce odvrhnout, což je mimochodem jeden z nejsilnějších momentů, které tuto civilizaci charakterizují a odlišují od jiných (žel bohu nejen v pozitivním slova smyslu), má jiná část této civilizace (a k ní židé i muslimové po staletí patří) právo své tradice ctít. Samozřejmě opět s výhradou, že tyto tradice nejsou přestoupením obvyklých, v tomto případě evropských práv.

Zcela jistě nebo přinejmenším pravděpodobně bychom za takové přestoupení mohli považovat praktikování obřízky ženské, která může mít velký vliv na sexuální identitu a život postižené dívky. Zákaz jejího praktikování v Evropě je tudíž více než pochopitelný, přičemž otázkou ovšem zůstává, nakolik má evropská elita právo takový zákaz požadovat i v mateřských zemích. U chlapce se však takových problémů bát nemusíme. Pakliže ovšem zásah provede dostatečně odborně způsobilý lékař/zdravotník. Případný zákaz mužské obřízky nepovede k jejímu vymýcení, nýbrž k novému fenoménu – obřízkové turistice – či k nelegálnímu amatérskému praktikování. Mementem budiž prohibiční zákonodárství či jiná „úspěšná“ tažení proti zlořádům a nemravnostem.

Chce-li Evropa uchovat svůj svébytný ráz a postupem času se sama nerozplynout jako ona pověstná kostka cukru v globálním čaji-nečaji, má jedinou šanci. Tou je uchování rozmanitosti, založené na pluralismu a toleranci. Tedy hodnot, které stojí za to chránit. Za každou cenu.