Zdravotnické mýty

29.říjen 2011 | Autor: Jan Průša

Pod vedením Petra Nečase schválila současná vláda několik úprav veřejného zdravotního systému, které mají omezit plýtvání. Bohužel se zatím jedná pouze o malé kroky. Nemění se zásadně socialistická povaha českého zdravotnictví a především pak kolektivního pojištění, kde nikdo není systémem motivován šetřit a kde se všichni snaží ze systému získávat na úkor ostatních.

V zájmu budoucích reforem považuji proto za nanejvýš důležité upozornit na tři základní mýty, které se v diskusi o zdravotnictví stále dokola objevují.

Pokrytecká priorita

Jako základní argument proti jakýmkoliv reformám zaznívá, že mnoho lidí nebude mít na zdravotní péči v privatizovaném systému prostředky. Toto tvrzení však při bližším pohledu nemůže obstát, a to hned z několika hledisek.

Většina obyvatel platí zdravotní pojištění ze své mzdy už teď – 13,5% hrubé mzdy. Problémem ve skutečnosti ­není nedostatek peněz, ale absence jakékoliv kontroly ze strany uživatelů péče. Jediná změna, která plýtvání dokáže odstranit, spočívá v motivaci plátců kontrolovat výdaje – tedy v transparentním placení za jednotlivé úkony ze soukromého pojištění. Je sice pravda, že pro několik sociálně slabých výjimek by mohlo pojistné být na hranici dostupnosti. To se však dá vyřešit velmi snadno sociálními dávkami, ze kterých si dotyční pojištění a péči zaplatí. Z daní ostatně za tyto osoby platíme pojistné i nyní.

Skutečně potřebných občanů však je v naší společnosti velmi málo. Většina lidí projevujících nechuť platit za péči pouze vyjadřuje svou neochotu zařadit zdraví mezi své priority. Nenechme se mýlit: Česká republika patří mezi rozvinuté a bohaté státy. K životnímu standardu náleží pořizovat si dovolenou u moře nebo na horách, platit za kabelovou televizi, posezení s kamarády u piva a cigaret. Pokud se tyto výdaje sečtou, vy­stačily by na výrazně nadstandardní ošetření. Musíme si také uvědomit, že zprivatizováním zdravotnických zařízení a pojišťoven by veškerá péče výrazně zlevnila. Nastalo by totéž, co dnes probíhá na vlakové trati Praha–Ostrava: Tvrdý konkurenční boj o zákazníky cenou a kvalitou.

Všeobecná neznalost

Jak s oblibou tvrdí odpůrci reforem ve zdravotnictví, pacienti nemají dostatek informací, aby mohli o nákupu zdravotní péče samostatně rozhodovat. Tento druhý mýtus je při detailním pohledu minimálně stejně přehnaný jako mýtus první.

Nechci zpochybňovat, že pacienti mají vždy méně informací o svém stavu než lékaři – vždyť to se také od lékařů po jejich dlouhém studiu a praxi očekává. Bylo by však absurdní zlehčovat schopnosti každého z nás zjistit si relevantní informace, které nás zajímají. Dejme se do řeči se svými kamarády o jejich koníčcích, a vždy budeme fascinováni množstvím znalostí, které nám s nadšením přednesou.

Proč tedy obdobné úsilí nevěnujeme svému vlastnímu zdraví, i když je pro nás údajně prioritní? Jednoduše nemáme ­důvod, protože se za nás stará někdo jiný ze společných peněz. Proto má mnoho z nás lepší přehled o zdraví svého psa než o svém vlastním, proto trávíme více času výběrem plazmové televize než přemýšlením o jídelníčku. Všimněme si také, jak rychle lidé dokáží své informační mezery dohnat, když se dostaví vážné potíže.

Lidé zdravotní informace většinou ignorují, protože nejsou motivováni k opaku. To jen zesiluje důvody pro soukromé pojištění a privatizované zdravotnictví.

Americké veřejné zdravotnictví

Reformy se odmítají také s odkazem na tvrzení, že americký systém přece soukromý je, a také příliš dobře nefunguje – jak bychom potom mohli od reforem čekat nějaké zlepšení?

Pokud je americké zdravotnictví vůbec relevantní, pak jen z toho důvodu, že jasně ukazuje problémy částečných reforem. Především je většinově státem financovaný – ze soukromých zdrojů je v USA jen 46 % výdajů (v ČR 16 %). Tyto soukromé zdroje navíc odvádí z velké části zaměstnavatel, a proto má americký systém zcela totožný motivační problém jako ten český.

Jinak řečeno, v USA zdravotnictví nefunguje stejně jako u nás, neboť jsou systémy v obou zemích principiálně stejné.

Reforma úrazového pojištění

Na závěr si dovolím navrhnout první krok reforem: Začněme tím, že vyjmeme úrazy z veřejného zdravotního pojištění. Úrazy jsou velmi silně svázány s neodpovědným chováním, ať už se to týká úrazů sportovních, domácích či pracovních. Neexistuje důvod, abychom kolektivně dopláceli na hazardování jiných.

Tato reforma by byla snadno proveditelná, neboť už funguje rozvinutý trh soukromého úrazového připojištění. Mnoho lidí si ho platí s uvědoměním, že největším ekonomickým nákladem plynoucím z úrazu není samotné ošetření, ale ušlý pracovní příjem a případné trvalé následky.

Zákonodárci neustále vymýšlí naprosto zbytečné předpisy, jestli se má na kole nebo na lyžích nosit přilba. Takových hloupých regulací budeme moct být všichni ušetřeni: Pokud si následky úrazů poneseme sami, dobře si rozmyslíme, jestli si přilbu vezmeme nebo ne. A pokud někdo bude i tak chtít riskovat, neberme mu jeho svobodu – s vědomím, že případné následky si draze (myšleno doslovně) zaplatí.