Zemětřesení napravo. Na německé pravici nezůstal kámen na kameni

28.říjen 2013 | Autor: Petr Sokol

Německé parlamentní volby v hlavních rysech dopadly tak, jak se čekalo. Středopravicová aliance dvou křesťanskodemokratických stran – kancléřčiny CDU a bavorské CSU – přesvědčivě vyhrála a rudo-zelená opozice na ni nestačila. Velké věci se ovšem přesto děly na pravé straně německé politické scény.

CDU / CSU dosáhla nejvyššího volebního zisku od sjednocení Německa a jen o několik málo křesel jí unikla možnost mít ve Spolkovém sněmu nadpoloviční většinu křesel. Křesťanskodemokratická aliance za triumf vděčí v první řadě osobnosti kancléřky Angely Merkelové, která vstoupí do dějin jako šéfka vlády ve třech po sobě jdoucích funkčních obdobích. Úspěch CDU / CSU nestál ovšem jen na kancléřčině politickém stylu, ale také na její strategii posunout CDU do středu politického spektra. Křesťanští demokraté se sice z historických důvodů u našich západních sousedů označují jako „strana středu“, protože pojem pravice je spojován s extrémním pohledem, ale ještě nikdy středová nálepka na fasádě CDU nebyla tak pravdivá jako za časů kancléřky Merkelové. Podle zasvěcených pozorovatelů německé politické scény je prý dokonce velmi obtížné rozlišit praktickou politiku CDU od hlavní opoziční strany, levicové SPD. Totéž neplatí o sesterské CSU, která naopak vždy hlásala strategii pojmenovanou slovy „napravo od nás už je jenom zeď“, ale Bavorsko vždy bylo a je v Německu státem ve státě, kde i politika je trochu jiná.

Vzhledem k pádu liberální FDP, dosud koaliční strany, pod pětiprocentní hranici ovšem CDU / CSU zažila trochu Pyrrhovo vítězství. Současný německý stranický systém totiž charakterizuje asymetrická koncentrace obou pólů stranického spektra. Na jedné straně stojí jediná síla od středu doprava, kterou je aliance Křesťanskodemokratické unie (CDU) a její bavorské sestry Křesťanskosociální unie (CSU), a proti ní trojlístek levicových stran, které sice ve volbách nedosáhly úspěchu, ale matematicky mají ve Spolkovém sněmu po nových volbách většinu. Tu sice vyprodukoval volební systém a propad více než desetiny hlasů, způsobený pětiprocentním prahem pro vstup do Spolkového sněmu, ale i tak musí Merkelová hledat koaličního partnera nalevo.

CDU / CSU se proto trochu paradoxně stala obětí koncentrace na pravé části politického spektra, kdy kampaní, v níž zdůrazňovala nutnost hlasovat oběma hlasy pro CDU / CSU, přispěla k vyřazení liberálů z parlamentu. Tato předvolební strategie ovšem byla do značné míry motivována předcházející zkušeností ze zemských voleb v Dolním Sasku, kde CDU „připustila“ půjčování hlasů FDP, aby se liberálové dostali do zemského sněmu, což ale v celkovém výsledku znamenalo většinu pro rudo-zelenou koalici a odchod zemské CDU do opozice. Nyní proto CDU až do konce jela kampaň s heslem „oba hlasy pro CDU“, a vyhnala tím liberály do mimoparlamentní pustiny a sebe do složité velké či černo-zelené koalice.

Alternativa: Od profesorů k protestu

Přesuny na německé pravici nejvíce symbolizuje raketový vzestup, který v závěru předvolební kampaně prodělala nová strana kritiků evropské integrace, která vznikla pod názvem Alternativa pro Německo (AfD) jen několik měsíců před volbami. Jejím hlavním sloganem se stala věta „Německo nepotřebuje euro…“ a programem návrat k německé marce.

Rozjezd eurokritické formace byl poměrně pomalý. V úvodních výzkumech po jejím vzniku se sice ukázalo, že její voličský potenciál – tedy počet voličů, kteří si dokáží představit, že ji budou volit – vystoupal na 27 procent. Současně ovšem na začátku její existence platilo, že Alternativu chtěla volit jen tři procenta Němců.

Alternativa byla německými médii prezentována jako strana profesorů, k níž se hlásí lidé s vysokými akademickými tituly. Samozřejmě se tato představa do značné míry opírala hlavně o osobnost šéfa nově vzniklé strany Bernda Luckeho. Ale už první analýzy toho, odkud se voliči AfD mohou brát, ukázaly, že nová formace má dvojakou tvář. Nálepce o straně profesorů vyhovovalo zjištění, že až třetina voličů liberální FDP si dokáže představit dát hlas eurokritikům z AfD. Překvapivě však existovala strana, u jejichž voličů měla Alternativa ještě větší potenciál, a nebyla to CDU, jejímž bývalým členem je předseda AfD Lucke. Neočekávaně se jednalo o voliče postkomunistické strany Levice, která operuje hlavně v nových členských zemích, kde vznikla jako následovnice bývalé státostrany v komunistické NDR. 

Tato čísla potvrdil i samotný volební výsledek, kdy zisk 4,7 procent hlasů znamenal, že strana profesorů se proměnila v reálnou protestní stranu, jejíž úspěch byl podle exit-pollů skutečně postaven nejen na zklamaných voličích liberální FDP, od níž přišlo 430 tisíc voličů, ale také na mnoha protestních hlasech z Východu, kde v tomto rezervoáru dosud vždy kralovala postkomunistická levice. Od ní si AfD letos přebrala 350 tisíc hlasů. Dokresluje to i fakt, že Alternativa více bodovala na Východě, kde dokonce překročila pětiprocentní hranici. Oproti tomu ve starých členských zemích uspěla podobně v tradičních baštách FDP na jihozápadě země. Typickým voličem strany se stal muž s vyšším vzděláním a zakotvením ve střední třídě.

AfD se nyní už začala intenzivně připravovat na květnové evropské volby, v nichž po zásahu ústavního soudu aktuálně platí nižší, tříprocentní omezující klauzule.

FDP: Žlutý konec

Politický umíráček zvonil německým liberálům už několikrát. Strana byla zvyklá, že čas od času vypadne z některého ze zemských sněmů, a prožila si už i šok, když nedokázala překročit dříve platnou hranici pěti procent pro vstup do Evropského parlamentu. Nyní ovšem poprvé v dějinách vypadla ze Spolkového sněmu. FDP doplatila na špatné prosazování svých cílů v koalici s CDU / CSU i na nevýrazné politiky v čele. Rekordní zisk z roku 2009 se rozplynul, když dva miliony voličů utekly k CDU / CSU, milion hlasů zůstal mezi nevoliči a přes 400 tisíc jich přešlo k Alternativě.

Problém FDP je ovšem spíše strukturální. Po vstupu Zelených do spolkové politiky liberálové ztratili pozici jazýčku na vahách mezi CDU a SPD a byli natlačeni doprava, kde se stali faktickým přívěskem CDU bez jiného koaličního potenciálu. FDP navíc škodí, že se jí nikdy nepodařilo lépe etablovat v nových spolkových zemích.

Aktuálně již v průzkumech volebních preferencí v povolebním období zaostává FDP i za AfD, která by do určité míry mohla přebrat její roli, potenciálního hlavního kritika velké koalice zprava, což FDP katapultovalo k rekordnímu výsledku před čtyřmi lety. FDP ovšem půjde do příštích spolkových voleb poprvé v dějinách z opozice a je otázkou, zda straně stačí politická relevance na zemské úrovni a v Evropském parlamentu k politickému přežití právě v konkurenci AfD a částečně i CDU / CSU.