Žijeme ve věku ekonomických iluzí

28. leden 2012

Rozhovor s americkým politickým ekonomem Peterem Boettkem O bludném kruhu zadlužování, změnách v americké společnosti, probíhající prezidentské kampani, Obamovi, který jde v Bushových šlépějích, a o tom, co by se od nás měli v Americe učit, obrovské společenské frustraci a možných zásadních změnách.

Pane profesore, věnujete se politické ekonomii a dějinám myšlení, sepsal jste mnoho článků a knih o socialismu a o problematice rozvoje. Podíváte-li se na dnešní situaci v USA, je skutečně tak mimořádná, jak se o ní mnohdy mluví, nebo je to jen poutavá mediální fikce?

Rozhodně si nemyslím, že dnešní situace je nějak jedinečná, a především nezastávám názor, že dnešní situace vyžaduje přijetí mimořádných politických opatření, jež by měla být v rozporu se standardními ekonomickými zásadami. Politické zásahy do fungování trhů jsou problémem, nikoli řešením. Vládní politika vyvolala hospodářský cyklus a následně ochromila nutné přizpůsobení, jež trhy přinesly. V dobách krize nepotřebujeme žádné speciální recepty, stačí zdravý ekonomický rozum, jemuž nás po staletí učí ekonomové počínaje Adamem Smithem přes J. B. Saye až k Ludwigu Misesovi a F. A. Hayekovi – jasně definovaná a vynucovaná vlastnická práva, svoboda přizpůsobit ceny měnícím se podmínkám (včetně mezd), zdravé peníze, fiskální odpovědnost a svoboda obchodovat uvnitř země i mezinárodně.

Dnešní problémy jsou v konečném důsledku výsledkem toho, co Smith označil v Bohatství národů jako prastarou snahu vlád produkovat deficity, dluh a ničit kupní sílu peněz; utrácet více než vlády vyberou na rozličné projekty, nejčastěji válku, což vytvoří velký veřejný dluh, který se následně pokouší splatit pomocí znehodnocení peněz. Tento kruh je třeba rozetnout, aby přestalo ničení ekonomik v Evropě i v USA.

Co dle vás představuje v novém roce největší výzvu na poli hospodářské politiky?

Je třeba zastavit dluhovou krizi, které čelí Evropa a USA jak na úrovni států, tak federace. Velmi doporučuji, aby se všichni podívali na březnové číslo časopisu The Economist z roku 2011 s názvem Zkrocení leviatana a debatu o výši dluhů. Zdrojem tohoto článku je práce Vita Tanziho věnovaná vládním výdajům v 20. a 21. století, která patří k zásadním empirickým pracím, bez níž dnešní situaci nepochopíme.

Znát data je ale jen polovinou práce ekonomů. Druhou polovinou je vysvětlit, proč k problému došlo. A zde je třeba rozumět motivacím, jež existují v politice, především problému koncentrovaných zisků dobře organizovaných zájmových skupin a rozptýlených nákladů pro masy lidí. Tato logika vede k trvalému deficitnímu financování, obzvláště tehdy, když populární keynesovství odstranilo na úrovni teorie veškeré překážky žití na dluh. Je klíčové vytvořit fungující překážky této zhoubné politice.
Došel jsem k přesvědčení, že spíše než „zbavit stát zdrojů“ je nutné „zbavit stát odpovědnosti“. Tedy že se jedná spíše o otázku reformy podoby vládních činností než o velikost vlády jako takovou. Ukážeme-li, že soukromý a neziskový sektor dokážou vykonat činnosti, jichž se dnes ujímá vláda, můžeme začít krotit leviatana.

Dnes jsme však uvězněni v bludném kruhu – vláda roste, protože existují problémy, jež se pokouší řešit; a jelikož vláda věci spíše zhoršuje, roste dále, protože řeší rostoucí problémy, které sama vytvořila.

Obama změnu nepřinesl

Americká prezidentská kampaň začala. Jak boj o post prezidenta ovlivní podobu prováděných politik a reformních kroků? Vidíte možnost opravdové změny hlavních trendů, jež nás zavedly do dnešní situace?

Nevidím šanci na zásadní změnu. Je to normální politika. Obama kandidoval v roce 2008 s heslem „Naděje a změna, již nic z dnešní politiky“. Skutečnost je však taková, že vše, co Obama v hospodářské politice udělal, je pokra­čováním politiky Bushovy administrativy. Stejné myšlenky, stejné výsledky. Ekonomie v tomto není nikterak složitá – špatné myšlenky vedou ke špatným politikám a špatné politiky vedou k špatnému hospodářskému výkonu. Je třeba vnést dobrou ekonomii do veřejných debat. Když dnes někdo přijde se zdravým ekonomickým argumentem, je kritizován za to, že přináší předvědecké poznatky nebo že vyznává okrajový přístup k chápání ekonomických problémů. Je ohromná škoda, že se nedostává sluchu myšlenkám Hayeka, Friedmana a Buchanana – tří nositelů Nobelovy ceny, tří myslitelů, kteří se věnovali hospodářské politice, a tří myslitelů, jejichž myšlenky opakovaně dokázaly intelektuálně porazit populární mýty, které se však navracejí, jelikož jsou politicky lákavé.

Ve svých pracích zdůrazňujete význam slučitelnosti politických změn a reformních kroků s existujícími společenskými hodnotami. Jak touto optikou hodnotíte dnešní hlasy volající po zásadní změně v americké společnosti – vidíme vznik Tea Party, revoluci Rona Paula i Occupy Wall Street. Je zásadní změna myslitelná?

Tohle je VELKÁ otázka. V Americe vládne ohromná frustrace, někdy z dobrých důvodů, mnohdy však proto, že skupiny lidí přicházejí o věci, o kterých se mylně domnívají, že na ně mají nárok. Vítám, když lidé vyjadřují nespokojenost s neúspěšnými politikami a lidmi, jež je prosazovali – ať už jde o „válku proti terorismu“, „válku proti drogám“ nebo „válku proti chudobě“.

Toto jsou jen tři případy katastroficky mylných politik, které stále přetrvávají navzdory naprosto neoddiskutovatelným empirickým důkazům o lidských životech a peněžních nákladech, jež tyto politiky stály, a pochybných přínosech, jichž dosáhly. Dnešní nová hnutí však nejsou často důsledná a nepřicházejí s návrhy reforem, jež by mohly přinést opravdovou změnu. Nejdůslednějším obhájcem změny je Ron Paul, který dělá nesmírně užitečnou práci, když vnáší do veřejných debat klíčové problémy, o nichž ostatní nemluví. Zároveň ale například v měnové oblasti navrhuje kroky, k jejichž řádnému pochopení je třeba znalost teorie, jež je pro mnoho jeho podporovatelů příliš složitá, a proto jejich odpor vůči centrálnímu bankovnictví vychází více z emocí než ze znalosti věci. Třeba se pletu, ale domnívám se, že tento postoj může v budoucnu diskreditovat subtilnější a sofistikovanější (a správné!) argumenty pro odstranění centrální banky a přechod k systému konkurujících si měnových institucí. Doufám, že se mýlím, protože odstranění vládního monopolu nad nabídkou peněz je jedním z klíčových kroků při rozetnutí onoho bludného kruhu zadlužování, o němž jsem hovořil.

Více samosprávy, méně vlády expertů

Podíváme-li se zpět na Obamovu administrativu, co je dle vás hlavní poučení pro budoucnost?
Populistická rétorika použitá k nastolení progresivní politické agendy představuje jednu z nejnebezpečnějších kombinací v demokratické politice. Navíc je velmi nešťastné, že došlo k takovému zúžení politických debat, kdy hovoříme o „konzervativním“ progresivismu (Bush) a „liberálním“ progresivismu (Obama), ale nevede se klíčová diskuze o přístupu k politice, jenž by stál více na občanech a jejich samosprávě a méně na vládě profesionálních politiků a expertů. Chceme žít ve společnosti svobodných a odpovědných lidí, jimž je dána možnost vést své životy a bohatnout. Americká stranická politika je největší překážkou k dosažení tohoto ideálu. Právě ve schopnosti samosprávy nejlépe vidíme rozdíl mezi Amerikou, kterou popsal Tocqueville, a situací dnes.

Patříte mezi znalce transformace postsovětské Evropy. Myslíte si, že naše zkušenost se socialismem a transformací může něčím obohatit dnešní politické debaty v USA a Evropě?

Vždy jsem se domníval, že největším omylem amerického přístupu k transformaci bylo to, že byla považována za proces učení, jež jde jen jedním směrem, kdy američtí a evropští ekonomové budou učit transformující se země, co mají dělat. To byla chyba. Problémy, kterým v 90. letech čelily země střední a východní Evropy, byly jen malým vzorkem problémů, které začaly doléhat na hospodářství „staré“ Evropy a USA. Rád v této souvislosti hovořím o „věku ekonomických iluzí“, myšlence, že je možné povolat stát, aby se chopil hospodářských otěží a vytvořil všeobecnou prosperitu. Stát ale ve skutečnosti pouze vytváří ve struktuře ekonomiky distorze, jež musí být neustále tržními silami opravovány.

 Zkušenost střední a východní Evropy ukazuje, jak je složité navrátit hospodářský systém do původních kolejí poté, co byl v zajetí „ekonomie iluzí“. A my si teď právě toto musíme uvědomit a přestat věřit, že se od vás nemáme co učit, jelikož žijeme v demokratickém politickém systému. Prosperita ale stále vzniká jako výsledek fungování tržní ekonomiky operující v rámci vlády práva. Před lety shrnul základ civilizace David Hume jako bezpečnost soukromého vlastnictví, dodržování slibů a smluv a souhlas jako základ pro přenos vlastnických titulů. Recept spočívající ve vlastnictví, smlouvě a souhlasu je stále základem pro vznik vzkvétající společnosti.

Rozklad socialismu nám toto poučení opět připomněl a stejně tak bychom měli identifikovat totožný zdroj neúspěchu v naší marné snaze provádět makroekonomický management a mikroekonomickou regulaci, k níž se uchylují západní demokratické státy blahobytu v Evropě i USA již přes 60 let.