Život na úkor budoucnosti

30.září 2013

O penzích a krátkozrakosti v politice, vzestupech a pádech impérií, ztrátě odpovědnosti a rozkladu morálky, hrozbě bankrotu, volání po silných vůdcích a historické nepoučitelnosti s Lawrencem W. Reedem, prezidentem Foundation for Economic Education (FEE).

Toto číslo časopisu CI Time je věnováno debatám a snaze posunout penzijní systém od systému průběžného k systému fondovému. Máme se v tomto ohledu co přiučit od amerického přístupu ke starobním penzím?

Zdrojů poučení je hned několik, jakkoli si mnoho Američanů neuvědomuje, jak bolestné toto poučení je. Za prvé je zjevné, že je nesmírně obtížné přimět politiky uvažovat dlouhodobě. Po mnoho desetiletí američtí politici nepřetržitě přidávali příjemcům důchodů nové výhody, čímž zvyšovali náklady těchto programů, aniž by věnovali pozornost jejich dlouhodobému dopadu. Důchodový systém proto bude v příštích letech čelit fiskální krizi, jelikož závazky systému nebude možné zaplatit z daní pro tento účel vybíraných a výnosů investic. Buď bude nutné výrazně zvýšit daně, nebo naopak snížit výplaty důchodů. Ti politici, kteří tento systém vyslali na tak nebezpečnou dráhu, budou ale už vesměs pryč ze svých úřadů, vyhřívajíce se v odlesku svých úspěšných politických kariér, jichž dosáhli díky krátkodobému politickému profitu na úkor budoucích generací. Za druhé se ukazuje, že když se lidé stanou závislí na vládě v jakékoli části svých životů, dělají toho méně pro sebe. Když se vláda začala starat o penze, mnozí lidé přestali myslet na to, z čeho budou ve stáří žít, a přestali se též starat o své rodiče. Takováto závislost nečiní lidi odpovědnějšími, právě naopak! Dalším dopadem je to, že vláda získá přístup k hromadě peněz. Tyto peníze má tendenci hned utratit, namísto toho, aby byly peníze investovány a něco vynášely, což by se dělo v rámci každého opravdového pojistného plánu. Dává-li reforma českého důchodového systému lidem víc volby a odpovědnosti za vlastní penzi, je to krok správným směrem. Snad si časem čeští i američtí občané uvědomí, že by měli oni sami, a nikoli politici, rozhodovat o svých penzích!

Čeká nás osud Říma 

V jednom ze svých nedávných projevů jste hovořil o paralele mezi moderní dobou a pádem Říma. Co jste tím myslel?

Jak Římská republika, tak Spojené státy se zrodily jako revolta proti tyranii – Římané se postavili Etruskům, Američané Britům. Uvědomili si nebezpečí koncentrace moci a ustavili meze pro působení vlády. Římané rozdělili nejvyšší moc mezi dva lidi, přičemž každý mohl vetovat rozhodnutí toho druhého, a omezili délku působení v úřadě každého z nich na jeden rok. Ustavili zastupitelské sbory a povýšili význam soukromého vlastnictví a jeho ochrany stejně jako ochrany práv jedince pro velkou část populace. Ani římská, ani americká republika nebyly dokonalé, ani jedna nerozšířila ochranu práv na všechny lidi, každopádně však představovaly dva příklady největšího pokroku svobody v lidských dějinách.

Pak ale časem Římané i Američané zjistili, že by si mohli obstarat živobytí hlasováním namísto práce. Objevili moc politiky, čímž dokázali využít moc vlády pro osobní či profesní obohacení. Zajistili si dotace a jiné výhody na úkor druhých, čímž dramaticky narostly náklady státu. A když stát začal zvyšovat daně a znehodnocovat měnu, aby uhradil rostoucí náklady, začala se moc pomalu přesouvat od místních vlád k vládě ústřední. Různé skupiny se začaly přiživovat jedna na druhé a přetahovat o kontrolu nad výnosným státním přerozdělovacím mechanismem. Stále méně a méně omezované ústřední vlády v Římě i Washingtonu se pustily do budování impéria a nákladných zahraničních intervencí, což přineslo další zdaňování a inflaci. U kořenů přerozdělovacího státu – kdysi i dnes – stál zhoubný úpadek osobního charakteru. Když se lidé dožadují výhod od vlády, v podstatě se zbavují odpovědnosti za vlastní životy. Žijí pro dnešek na úkor budoucnosti. Dopouštějí se fundamentální nečestnosti a veřejné krádeže kvůli krátkodobému požitku. Ztrácí víru v sebe samotné. Jednoduše jde o toto: Přerozdělovací stát není nic jiného než velký kruh, kdy každý strká ruku do kapsy člověka stojícího vedle něj. Budeme-li dnes dělat to, co starý Řím a spousta dalších přerozdělovacích států v dějinách, nemůžeme čekat, že nás potká jiný osud, než potkal je. Na konci této cesty je tyranie a bankrot – morální i ekonomický.

Ve svých textech – mnohem více než ostatní – píšete, že každý udržitelný politický režim, který ctí svobodu, musí neodmyslitelně stavět na jistých hodnotách. Kromě individuální odpovědnosti též na důstojnosti každého a na pokoře. Státní kontrola nad starobními penzemi a ostatní přerozdělování jdou přímo proti těmto hodnotám. Co z toho vyplývá?

Svoboda vyžaduje silný osobní charakter. Ve skutečnosti je to jediný „systém“, který tak činí. Jsou-li lidé vesměs nečestní, netrpěliví, nezodpovědní, krátkozrací, bázliví, arogantní či závislí, nemohou být svobodní. Žádný národ, jenž ztratil charakter, si neudržel své svobody. To nás učí historie posledních 5000 let. Neřešíme tedy pouze otázku, jak objasnit lidem fungování svobodné, na trzích založené ekonomiky a pomoct jim pochopit nebezpečí koncentrované moci, ale máme co do činění s bojem o charakter lidí. Obětují-li svůj charakter, budou snadnou kořistí pro nejrůznější demagogy, pro lidi, kteří usilují o moc, a socialisty, již tvrdí, že jsou jejich zachránci, přičemž se je však snaží zotročit.

Politici nejsou děti

Jedním z témat české politické scény je i debata o potřebě „fiskální ústavy“ či zákonného požadavku vyrovnaného rozpočtu. Kvůli rozsahu výdajů na platby důchodů se toto téma prolíná s tématem důchodové reformy. Domníváte se, že zákonná úprava požadující vyrovnaný rozpočet je prospěšná?

Ano, využít ústavy či zákona k omezení výdajů je nutné. Politici musí být pod stejným tlakem, jako jsme my všichni ve vlastních rodinách. Je třeba žít v rámci možností a rozhodovat o prioritách. „Nenajímáme“ si politiky na všechno. Musíme trvat na tom, aby činili svá rozhodnutí v rámci omezeného mandátu. Jinak vytvoří ohromné dluhy a svými ohromnými výdaji nás přivedou k bankrotu. Nejsou děti, takže není nic nepřirozeného, že po nich musíme vyžadovat složité volby. Samozřejmě ale chápu, že i přísná ústavní omezení výdajů nakonec nezmůžou nic, pakliže lidé budou vyžadovat, aby stát byl jejich opatrovníkem. Takže dříve či později jsme zpět na bojišti idejí a problému charakteru populace.

Nedávno jsem četl průzkum prováděný mezi americkými experty na rozpočtovou politiku, který ukazoval, že řada z nich očekává – a to navzdory zákonům o vyrovnaném rozpočtu většiny amerických států – razantní zvýšení daní kvůli velkému skrytému zadlužení vlád, a to právě kvůli podcenění budoucích závazků důchodových systémů.

Máme tu čerstvý a inspirativní případ bankrotu města Detroit. Ten byl zcela předvídatelný. Obě instituce, v jejichž čele jsem stál – Mackinac Center for Public Policy v Michiganu a nyní Foundation for Economic Education –, roky varovaly, že k tomu dojde, pakliže Detroit nezmění podobu své politiky. Ale všichni významní politici města za posledních 50 let prosazovali politiku vysokých výdajů, rozsáhlé byrokracie, masivní regulace, sociálních dávek a nucené odborové organizace. To vyhnalo z města podnikavé lidi a zůstala jen skořápka a spousta vládního plýtvání. Takto vypadá sociální stát na místní úrovni, kde vlády nemohou tisknout peníze, aby oddálily projevy svých destruktivních politik. Tento problém zasahuje mnoho měst v USA i jinde na Západě. V příštích letech se situace bude jen dále zhoršovat. Neudržitelné vládní přerozdělování bohužel neustane do té doby, dokud lidé nebudou zasaženi důsledky, které se snažili dlouho přehlížet. Pak je čeká bolestné prozření. Zbývá jen doufat, že si v nadcházejících měsících a letech více lidí v souladu se zdravým rozumem uvědomí, že takto to dál nejde, vrátí se ke správným hodnotám, vyžádají si zpět svou svobodu, přijmou odpovědnost za své životy a přestanou postupovat moc a peníze nezodpovědným politikům.

Dlouhodobě se věnujete tématu Velké hospodářské krize 30. let. Řada lidí dnes volá po tom, abychom přejali tehdejší hospodářské politiky v boji proti dnešní krizi; mnozí by si přáli příchod druhého F. D. Roosevelta, silného vůdce, který hospodářské problémy ukončí. V čem spočívá poučení z Velké hospodářské krize pro dnešek?

Skutečná lekce, jež plyne z tohoto nedobrého období, je téměř přesný opak toho, co tvrdí většina učebnic. Krizi 30. let nezpůsobila neomezovaná tržní svoboda. Pravým viníkem je nezdravá měnová politika centrálních bank. Americká centrální banka ve 20. letech vyvolala svou politikou nízkých úrokových měr, v jejímž důsledku bylo hospodářství zaplaveno levnými penězi, bublinu. To vedlo k prudkému nárůstu cen akcií na burze. Tento vývoj měl skončit na sklonku roku 1928, kdy centrální banka změnila svou politiku a zvedla úrokové míry. Tento krok ukončil boom a vedl ke splasknutí bubliny – tím se krize plně projevila. Americký kongres a dvě vlády (Hooverova, který byl republikán, a Rooseveltova, který byl demokratem) krizi svými rozhodnutími prodloužily a prohloubily, jelikož začaly zvyšovat daně a cla do historických výší a zavádět nesmírně škodlivé regulace. 

Přečtou-li si vaši čtenáři můj text Velké mýty Velké hospodářské krize, dozví se, že volat po příchodu dalšího politika, který svými novými politikami situaci vyřeší, není nejlepší nápad. Je naopak třeba odvážných a osvícených lidí, kteří nás zbaví škodlivých politik, jež způsobují tak strašné kalamity, jako jsou dlouhodobé hospodářské krize. Jestli dnes někdo tvrdí, že krizi způsobilo fungování trhů a že nás Roosevelt nějak zachránil, pak je vinen šířením jedné z nejvíce zdriskreditovaných a podivínských myšlenek 20. století.

Studoval jste ekonomii i historii, zabýváte se současnou hospodářskou politikou. Pomáhá nám znalost historie při chápání dnešních hospodářských problémů?

Z historie se můžeme neskutečně přiučit. Téměř každá myšlenka, dobrá i špatná, jež je dnes navrhována, se v nějaké podobě již objevila dříve. Mnohdy si o sobě myslíme, že jsme dnes moudřejší než generace před námi a že jsme schopni uvádět v život i ty nejhloupější nápady, jež v minulosti dopadly katastroficky. Historie nás nabádá, abychom však byli poněkud skromnější a ze svých minulých chyb se snažili poučit. V dějinách najdeme mnoho momentů, na něž bychom neměli zapomínat; momentů, jež znamenaly pro lidstvo zásadní kroky ke svobodě. Mým oblíbeným příběhem je příběh Thomase Clarksona, jednoho z vůdců hnutí za ukončení obchodu s otroky. Je třeba si stále připomínat, jak velmi ušlechtilé je napomáhat osvobození lidí od útlaku. A že svobodu lidé nenabyli proto, aby následně byli znovu zotročeni prostřednictvím daní, příkazů a diktátorských politik. I jeden člověk může pro svobodu světa mnoho udělat. Neměli bychom připustit, aby dnešní hospodářská politika dala prostor elitářům, kteří chtějí ostatním lidem plánovat jejich životy, ale naopak musíme usilovat o změny, jež umožní, aby jednotliví lidé plánovali své životy sami.