Byrokracie, zloba, ale i pracovitost a flexibilita

20.prosinec 2012   Autor :  Josef Šíma

O závislosti českých firem na bankách, mrtvých i perspektivních trzích, korupci přicházející z Evropské unie a přetrvávající korupci domácí, o závisti, posedlosti HDP a zničujících státních dluzích. Rozhovor s výkonným ředitelem Patria Finance Tomášem Klápštěm.

 

Pohybujete se dlouhá léta na trzích, znáte zblízka problémy firem a kapitálových trhů. Jak vidíte dnešní situaci?

Podívejme se nejdříve na dluhopisy. V 90. letech došlo k velkému množství emisí, ale postupem času si tento trh zmonopolizovaly banky, a to nejen jako emitenti, ale i upisovatelé – rovnou si i celou emisi koupily do vlastních knih a na volný trh nic nešlo. Postupem času byly korporátní dluhopisy v podstatě vytlačeny levnějšími úvěry. Bankovní úvěry se tak staly zcela dominantním způsobem financováním firem. Dodnes je pro firmy obtížné si odůvodnit, proč by měly platit o trochu vyšší úrok za diversifikaci zdrojů dluhového financování. Větší – někdy až přehnaná – míra opatrnosti bank po roce 2008 ale některým firmám ukázala, že 100% závislost na bankovních úvěrech není vždy ideálním řešením, protože ne každá banka umí svého klienta podpořit i v čase zhoršených finančních výsledků. Jak ukázal zájem investorů o státní dluhopisy, kvůli pevnému výnosu a hlavně domácí měně dnes existuje značný převis poptávky po dluhopisech dobrých českých firem denominovaných v české koruně. Tyto firmy ale dostávají většinou velmi dobré marže i od bank, a tak emisi dluhopisů pro trh až na výjimky ­nezvažují. Tento trh je bohužel v současnosti téměř mrtvý, ale věřím, že se v následujícím roce či dvou oživí. Rozvoj řady odvětví je tímto podvazován a je nyní na firmách samotných, aby se zbavily závislosti na bankách a zajistily si financování části svých aktivit i z alternativních zdrojů. 

Státní vliv na hospodářství posiluje

Je situace na akciovém trhu optimističtější?

Ani akciový trh firmy nevyužívají efektivně pro svůj vlastní rozvoj a získávání zdrojů. Téměř každý nový vstup na pražskou burzu měl za hlavní cíl odchod původních vlastníků firmy, a tudíž emisní cena málokdy skrývala potenciál pro významnější růst. Nemá smysl porovnávat dnešní kapitálový trh s trhem minulého století, ale ještě ani dnes neplní burza jednu ze svých hlavních učebnicových funkcí – zdroj vlastního kapitálu pro další růst firmy. Velké firmy ho přes burzu získávat nechtějí a menší nemohou, protože na malém českém trhu mohou uspět jen emise o velkém objemu garantujícím likviditu. Oživit dnešní letargii nízkých objemů by mohl pomoci stát nebo municipality prodejem zbývajících „státních“ společností, ale ani tato cesta se nezdá býti bez trnů – jednak je příliš transparentní, což u nás není považováno za výhodu, a za druhé se při sledování dnešního dění spíše zdá, že se vrací doba posilování vlivu státu na hospodářství. Zatímco na trhu s firemními dluhopisy tedy existuje potenciál pro jeho rozvoj, akciový trh perspektivu v krátkém horizontu nemá. To bude platit do té doby, dokud si hráči na něm neuvědomí, čemu tento trh má primárně sloužit.

Přesuneme-li se od kapitálových trhů k problematice podnikání obecně a kvalitě podnikatelského prostředí obzvlášť, lze říci, že situace u nás již připomíná západní standardy?

Dnešní prostředí pro podnikání v širokém slova smyslu není ideální, ale zato je krásně české. Původní pseudopodnikatele 90. let s bílými ponožkami nahradili bílí koně a „tunelářské“ špičky Enronu a Lehman Brother sahají sotva po kotníky našim mistrům v přesměrování majetku 10 milionu lidí na účty pár desítek vyvolených; kauzy nemá smysl připomínat, všichni je znají. Na to, jak jsme malý národ, máme až příliš světových primátů, škoda jen, že nejenom ve sportu.

Ale k věci – české podnikatelské prostředí je podle mě srovnatelné se zbytkem EU. Všichni na něj sice nadávají, ale to je normální. Vyjádřit spokojenost a vyzdvihnout úspěch v našich krajích s sebou přináší závist, a tak je pohodlnější nadávat. Určitě je pravda, že je u nás patrně více byrokracie, lidské zloby a blbosti, ale náš systém má i spoustu pozitiv – přiměřená flexibilita pracovní síly, pracovitost nejstarší a nezkaženost nejmladší generace atd. Podle mě u nás zatím panuje dostatečně motivující a svobodné podnikatelské prostředí. Bude ale hůř. Rudo-oranžové tsunami již odsálo vodu od krajských břehů a za dva roky nás smete. Není to však jejich zásluha. Za to mohou přečiny politické elity posledních mnoha let napříč všemi stranami a regiony.

Špatné signály z Evropské unie

Často se vkládají naděje do Evropské unie, jejíž aktivity by měly standardizovat fungování naší ekonomiky. Je něco takového doložitelné?

Určitě. Evropská unie přispěla standardizací norem k vytvoření evropského ostrova chránící zde již přítomné podnikatele před ne-evropskou konkurencí postrádající patřičné „papírky“ (certifikáty). Až na snahu o politické sjednocení a nevydařené stvoření eura pokládám EU za krok správným směrem. Bude ale trvat celé generace, než se EU vyprofiluje do udržitelné podoby. Jak se to pozná? Třeba tak, že zaměstnanci Evropské komise nebudou stávkovat za zachování svých super výsad. Ale vážně, za hlavní problém považuji přerozdělování od bohatých chudým. Sovětské impérium sice padlo, ale centrální plánování žije dál. Západoevropská podoba centrálního řízení je mnohem záludnější, protože jí málokdo za socialismus se všemi jeho neduhy považuje.

Evropská unie primárně vysílá svými přerozdělovacími aktivitami špatný signál. Většina firem i lidí to považuje za špatné a nesystémové řešení, za okrádání úspěšných, ale jen málokdo odolá a o dotaci nikdy nepožádá. Většina, s argumentem o nadřazení firemních zájmů či zájmu společnosti, se snaží nějakou dotaci získat, a nemalý počet lidí se na čerpání dotací přímo specializuje. Nejhorší je, že Evropská unie systémem dotací a podpor významně korumpuje politické a firemní prostředí, neboť dostat se k unijním penězům téměř vždy také něco „stojí“. Pokud považujeme korupci za jeden z nejhorších podnikatelských problémů České republiky, bude těžké s ním bojovat, dokud evropské orgány redistribucí majetku spíše přilévají olej do ohně a tento problém spoluvytvářejí. 

Big Mac Index namísto HDP

Dnes se často hovoří o krizi. Jsme v krizi? Jak z ní ven?

Slovo krize je asi jedním z nejvíce používaných slov v médiích. Pro většinu to je rovnítko ke ztrátě zaměstnání a vyšším cenám. Další to spojují s poklesem HDP a oprávněním ke stávkám, které spíše krizi prohloubí, než vyřeší. Hlavním pojítkem všeho je pak „blbá nálada“ ve společnosti, kdy je špatně už úplně všechno. 

Ale v realitě na tom tak špatně nejsme. Ano, HDP neroste. Ale proč by měl pořád růst a je vůbec spočítán správně? Je spousta faktorů, které nelze jednoduše vyjádřit v penězích. Nejsem žádný makroekonomický odborník, ale připadá mi smysluplnější sledovat kvalitu života podle Big Mac Indexu než podle HDP, protože ceny v McDonald’s jsou stanovovány na základě normálního podnikatelského úsudku, ne podle teorií, které nemusí vůbec smysluplně odrážet současný vývoj lidstva. HDP je vysoce problematická definiční položka, která jen těžko odráží skutečný stav společnosti a kvalitu života. Společnost i ekonomika jsou mnohem komplikovanější a nelze je vyjádřit jedním číslem, které má v moderní překotné době ještě méně smysluplný obsah než v dobách před půl stoletím. Navíc se HDP permanentně přepočítává. Růst či pokles HDP neznamená, že se lidé mají lépe či hůře. Pakliže si kvůli digitalizaci většina lidí nakoupila nové televize, je jen přirozené, že teď nějakou dobu poptávka po televizích neporoste. Proto není důvod lámat hůl nad odvětvím, které nezažívá permanentní růst, a lamentovat nad poklesem životní úrovně. Takovýchto situací je celá řada. Skutečná situace v ekonomice a ve společnosti je více než pokles či růst nějakých agregátních čísel.

Na druhou stranu díky enormnímu zadlužení v krizi jsme, a dokud se dluhy států a municipalit nesplatí na úkor slušných normálních lidí (ani chudých, ani bohatých, prvním není co vzít a druzí platí daně minimální), tak se z ní nedostaneme. Existují lepší řešení, ale na ně nemá politické vedení státu ani mandát, ani odvahu k jejich realizaci, takže je zbytečné o nich mluvit. Chce-li však vláda něco pro hospodářství udělat, stačí, když zaměří 90 % svého vládního času na vymýcení korupce a zjednodušení zákonů. 

Máte nějaký neotřelý nápad na závěr, jenž by vedl ke zlepšení dnešní situace?

Těch mám spoustu, ale jsou spíše z kategorie sci-fi. Např. pokud by vláda chtěla být extra inovativní, tak by mohla zrušit papírové peníze a nahradit je čipy a kartami. Tím by se značně omezila šedá ekonomika, zjednodušil výběr daní, které by mohly výrazně klesnout, a přibrzdila korupce (nejmenovaný poslanec by už neměl čím šustit). Zároveň by se tím mohla narovnat platební morálka mezi firmami; s trochou snahy by se mohlo najet na okamžitou splatnost namísto současných 120 dní, a vyřešit tím i nedobytnost pohledávek. Ale nemuselo by to dopadnout až tak jako ve filmu In Time.