České volební zemětřesení

22.listopad 2013   Autor :  Ladislav Mrklas

Česká republika zažila první skutečné volební zemětřesení ve své polistopadové historii. Můžeme konstatovat, že nezůstal kámen na kameni. Volby vyhrála strana, jež sotva překročila hranici 20 procent hlasů. Druhé místo obsadila formace, o které zatím nevíme takřka nic. Občanská pravice zažila fiasko a jako celek balancuje nad propastí. V dolní komoře bude poprvé od roku 1996 zasedat sedm stran a hnutí, přičemž na kandidátkách některých z nich se do Sněmovny dostali i zástupci dalších uskupení…

V celé Evropě, tedy jak v její západní, tak i středovýchodní části, jsme v posledních letech svědky mnoha politických posunů. Jejich společným jmenovatelem je především oslabování tradičních vazeb mezi voliči a stranami, které dynamicky narůstá se změnami ve struktuře společnosti, její stále větší fragmentací a individualizací zájmů. Odcizování posilují nejrůznější skutečné i fiktivní skandály a aféry, jež se v čase videopolitiky (či možná lépe tweetpolitiky) šíří rychlostí světla. Zásadně k tomu přispěl nástup politického marketingu, který jde tak do hloubky, že dokáže najít a pojmenovat pár desítek voličů, již doslova rozhodují volby. Celý proces pak akcelerovala globální finan­ční a ekonomická krize, která odhalila zranitelnost evropských ekonomik a sociálních systémů, stejně jako integrační proces vnášející do této nestability další a další podněty, s nimiž umějí daleko rychleji pracovat populisté, podnikatelská a manažersky řízená politická hnutí, strany na jedno použití a jiní prodavači deště. Reálné problémy v kombinaci s virtuální realitou a neochotou řady Evropanů byť jen připustit, že lépe už pravděpodobně bylo, tvoří smrtící koktejl pro standardní politické strany. Notabene, když se v poslední době chovají všelijak, v mnoha případech však rozhodně nestandardně. 

Vlna problémů, valící se pomyslně směrem ze západu, zasáhla mnohé středo a východoevropské politické systémy ve stejné chvíli jako ryze domácí problémy. I ty mají společného jmenovatele, ­zejména nedostatečnou posttransformační konsolidaci politických stran a stra­nického systému. Úzká členská základna, ­slabé vztahy a vazby na skutečnou ­občanskou společnost, nahrazované klientelismem, nesoulad ostré rétoriky a pragmatické koaliční praxe, častá a nezvládnutá výměna lídrů či aktuální absence jakýchkoli přirozených lídrů, přicházejících s věrohodnou vizí, tvoří sice podstatnou, ale nikoli jedinou část této domácí vlny. Dramaticky tak narůstá propast mezi stranami a veřejností, a tudíž i ochota mas naslouchat komukoli, kdo přichází s něčím (staro)novým, neokoukaným, nevyzkoušeným. Viníkem všeho jsou staré strany, nadějí – či dokonce mesiášem – uskupení nová, logicky postavená na negaci, protestu a nezbytném silném vůdci.

Na kolenou

Sociální demokraté utrpěli vítězství, které z nich však učiní spíše vazala zbytku vlastní odpovědnosti než toho, kdo bude skutečně určovat směr. O to hůře, že je nadmíru jasné, že spory mezi oběma důležitými stranickými křídly rozhodně neskončily prvním povolebním vítězstvím předsedy ČSSD. Už proto, že nemohou zakrýt fakt, že strana zvítězila spíše ze setrvačnosti než vlastním přičiněním. 

Ještě hůře je na tom po těchto volbách občanská pravice. Zejména ODS utrpěla zdrcující porážku, která z dřívějšího hegemona pravice rázem učinila jen jednu z mnoha parlamentních stran. Jásat ovšem nemůže ani TOP 09, jež rozhodně nezaujala pozici dříve obsazenou občanskými demokraty. Vedle obvyklé daně za společné vládnutí, problematických reforem, porušení některých pravicových tabu (zvyšování daní) a řady afér stojí za propadem obou stran jejich nesmiřitelné soupeření o každého voliče. Právě dualismus charakterizoval občanskou pravici vždycky, v posledních letech ale díky síle obou hráčů představoval jeden ze zdrojů mezi- i vnitrostranických problémů. ODS ani TOP 09 zaujaté vlastními problémy tak v říjnových volbách nepředstavovaly žádnou alternativu vůči rýsující se levicové většině. Tu přinesl až vstup Andreje Babiše a jeho hnutí ANO 2011. ANO 2011 v těchto volbách představovalo alternativu hned v několika rovinách: alternativu vůči levicové většině, alternativu vůči starým a dle mnoha voličů zkorumpovaným stranám, ale i alternativu jako uskupení nového typu (manažerský styl, expertní charakter) – tedy něco, po čem mnozí občané z různých logických i méně pochopitelných důvodů volají. Právě proto hnutí představovalo magnet přitahující voliče z různých částí politického spektra, více však samozřejmě z té pravé. 

Konečný stav?

Lze se oprávněně domnívat, že volby 2013 představují pouze určitý mezičas. Nepřinesly totiž vlastně žádný reálný výsledek. Formující se vláda, ale ani žádná jiná její alternativa nepředstavují logické uspořádání. Ačkoli se nyní ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL zaklínají programovou blízkostí, každá z těchto stran je nejen z jiné části politického spektra, ale i z docela jiného těsta. Jakékoli spojení tedy bude jistě velmi problematické a pro všechny zúčastněné více než riskantní. Riskantní ovšem bude i z hlediska perspektiv celé české politiky. Rychlý konec takového, ale nejspíše i jiného obdobného spojenectví by totiž přinesl mocný impuls pro další vzestup protestních nálad, v tomto případě ovšem již daleko radikálnějších. Oba krajní póly politického spektra přitom mají již v současné Poslanecké sněmovně své zástupce v podobě KSČM a Úsvitu přímé demokracie. Sečteno a podtrženo, Česká republika prožila největší politické zemětřesení, ani v nejmenším to ale nevypadá, že by šlo o v blízké době poslední seismologicko-politický jev na našem území.