Chceme referendum k euru?

29.březen 2012   Autor :  Marek Buchta

Evropská unie, referenda a kampaně V březnovém referendu Švýcaři odmítli prodloužení placené dovolené ze čtyř na šest týdnů a daňové zvýhodnění stavebního spoření. Jak by dopadlo obdobné hlasování u nás? Podobné otázky by byly vpravdě těžkou zkouškou pro naše politiky i voliče.

EU posunula vnímání referend v Evropě

Ideálně probíhá opravdový výběr mezi dvěma názory. Každý z nich má svůj tábor příznivců i odpůrců, kteří podporují svou volbu argumenty a kampaněmi. Demokratický deficit EU se ale naplno projevuje i v této oblasti a evropské společenství přispělo k teorii referend typem jednostranného hlasování, jehož cílem je dodatečná legitimizace již dohodnutého a schváleného plánu. Druhá možnost v podstatě neexistuje, s odmítnutím se nepočítá. Zpravidla ani není k dispozici žádný plán pro případ, že se někdo přeci jenom rozhodne projevit vlastní názor. Milníky tohoto přístupu byla hlasování o tzv. euroústavě ve Francii a Holandsku a zejména dvojí hlasování Irů o následné Lisabonské smlouvě. Do přípravy se dostaly pojmy jako správné časování (čekání na vhodnou chvíli), vítězství nebo prohra a neskrývaná podpora jednoho názoru z veřejných peněz.

Česko nemá tradici lidových hlasování, a tak v paměti zůstává pouze jediné celostátní referendum – o přistoupení k EU v roce 2003. To proběhlo zcela podle evropského vzoru, bez reálné druhé varianty a včetně jednostranné vládní agitační kampaně. Další na řadě mohlo být naše hlasování o Evropské ústavní smlouvě v roce 2005, k referendu ale po již zmíněném francouzském a holandském odmítnutí vůbec nedošlo.

Na podzim loňského roku proběhla krátká debata o případném referendu k eventuálnímu budoucímu přijetí eura. V lednu letošního roku zmínil premiér Petr Nečas možnost vypsání referenda ke schválení Smlouvy o rozpočtové zodpovědnosti a znovu nastínil i možnost hlasování o přijetí eura. Současná ekonomická situace eurozóny však tyto debaty utlumila a termín přijetí společné měny i možnosti případného referenda jsou zatím odloženy na neurčito.
Dánské a Švédské ne  
společné měně
Velmi poučné je studium dnes již historických materiálů o plebiscitech v Dánsku a Švédsku. V době, kdy dánská vláda vypisovala referendum, ukazovaly výzkumy veřejného mínění dlouhodobě na ­bezproblémové ano. Pro byla většina hlavních politických stran, zaměstnavatelé, média i velká část odborů. Argumenty pro byly jasné – ekonomický růst, vyšší zaměstnanost, stabilita. Proti byly pouze okrajové strany, které vsadily na národní hrdost, tradici i latentní obavy ze ztráty části suverenity a z přílišné politizace Unie. Znovu se ale ukázalo, jak těžké je vést pozitivní kampaň. Zejména v situaci, kdy v průběhu kampaně došlo k výraznému oslabení eura vůči dolaru. Ekonomické argumenty pro přijetí byly oslabeny a opoziční tábor získal silný impuls. Ten neoslabil ani fakt, že dánská koruna ztrácela stejně jako euro, protože již s ním byla dávno svázaná v pevném směnném kurzu v mechanismu ERM II. Zvítězil přístup „počkáme a uvidíme“ – Dánové odmítli přijetí eura v poměru 53,2 % ku 46,8 %.

Švédové byli v o něco jiné situaci. Na rozdíl od Dánů (a stejně jako my) nemají opt-out a v podstatě se zavázali k přijetí eura již při hlasování o vstupu. Navíc švédská koruna nebyla s eurem pevně svázaná a podléhala výkyvům a poklesům. Naneštěstí pro švédskou vládu byl kurz koruny v době kampaně aktuálně na cestě vzhůru a tak nezbylo než se uchýlit k již tradičním argumentům o podpoře obchodu, snížení úrokových sazeb, případně zvýšení vlivu v Evropě. Švédští odpůrci přijetí ukázali z dnešního pohledu až neuvěřitelnou jasnozřivost. Byli schopni pojmenovat fakt, který většině ostatních Evropanů začal docházet až o hodně později a který vedl i k současné krizi. Začaly se objevovat první známky stagnace ekonomik některých zemí EU a zejména se pozvolna přestávala dodržovat pravidla Paktu stability a růstu o schodcích veřejných financí. Došlo jim i to, že odmítnutí je možno později změnit, zatímco přijetí společné měny je v podstatě nezvratné. Tyto názory převážily, i když kurz koruny ke konci kampaně opět klesal. I ve Švédsku tedy zvítězil stejně rozvážný přístup jako v Dánsku. Odpůrci získali 56 % hlasů při vysoké účasti.

Kampaně k referendům

Čechy do EU zval portugalský rybář nebo řecký kavárník. Rybář byl ale pouze fiktivní, a jak se má dnes kavárník, je velká otázka. Role kampaní, zejména v „legitimizačních“ referendech, může být poměrně zásadní. Kampaním na rozdíl od voleb většinou chybí osobní rozměr, jsou polarizované (ano vs. ne). Téma může být složité na jednoduchou otázku a při dlouhé době mezi vypsáním referenda a samotným hlasováním se mohou projevit nečekané externí vlivy. Zajímavou otázkou zůstává i to, kdo kampaň zaplatí. Mají být veřejné prostředky investovány do podpory pouze jednoho názoru? Kde končí pluralita názorů, začíná propaganda.

Oblíbenou technikou v těchto kampaních je tzv. „bandwagon“. Melodicky znějící název pochází doslova ze snahy dostat se co nejblíže k „vozu s kapelou“ v průvodu. V přeneseném významu tato technika těží z přirozené tendence být na vítězné straně, připojit se k zástupu, skupině, potlačit svoje individuální pochyby a převzít oficiální názor. Nedostatek personalizace bývá doplňován pomocí apelu na autoritu. Může jít o opravdové lidi (například při referendu k euroústavě ve Španělsku byli využiti bývalí známí fotbalisté Johan Cruyff a Emilio Butragueño) nebo osobnosti zcela fiktivní (jako již výše zmíněný portugalský rybář v české přístupové kampani). Odpůrci se často prezentují nějakou verzí apelu na strach.