Existuje evropská občanská společnost?

  Autor :  Ladislav Mrklas

Už samotná formulace otázky v sobě nese jeden zásadní problém. Budeme dnes hovořit o evropské občanské společnosti (dále jen OS) v jednotném čísle nebo množném? Neměli bychom spíše než o evropské občanské společnosti hovořit o OS evropského typu?

 

Existuje evropská občanská společnost?

Poděkování

 

Dovolte mi začít malou, téměř osobní ilustrací. CEVRO bylo v posledních několika měsících osloveno řadou neziskovek z několika členských států EU, aby se zapojilo do různých evropských projektů, resp. čerpání evropských peněz. Řadu subjektů, které nás oslovily, vůbec neznáme. Řada z nich stojí na jiném až zcela opačném  ideovém základě. A také nás oslovili s projekty, které bychom nikdy sami nepodali ani nepodpořili. Hádejte proč? Protože chtěli na tyto granty dosáhnout a k tomu je potřeba účast neziskovek z více členských zemí. Smutné, ale realistické a poučné.

 

Už samotná formulace otázky v sobě nese jeden zásadní problém. Budeme dnes hovořit o evropské občanské společnosti (dále jen OS) v jednotném čísle nebo množném? Neměli bychom spíše než o evropské občanské společnosti hovořit o OS evropského typu? 

 

Domnívám se, že ano, OS evropského typu se např. významně liší od typu amerického. Okolnostmi vzniku a vývoje, silou a významem v jednotlivých etapách, strukturou apod. OS evropského typu vzniká v zásadě v období absolutismu a stojí v opozici proti absolutistickému státu. Postupně získává prostor a nabývá významu. Naproti tomu OS amerického typu vlastně stála u zrodu Spojených států, je jakousi prapodstatou a prapůvodce americké liberálně-demokratické státnosti. Oba typy OS se také významně liší z hlediska uplatňování principu solidarity. A takto by se dalo pokračovat. Tuto poznámku, prosím, berte jako svého druhu odpověď na jednu z otázek dnešního podvečera. Totiž otázku, zda vytváření evropské OS je přirozeným jevem a nebo umělou snahou. 

 

Je jisté, že občanská společnost v širokém slova smyslu vždy překračovala hranice národních – a koneckonců nejen národních – států. Různé myšlenky, společné zájmy, iniciativy, hnutí se Evropou v různých dobách šířily více či méně svobodně, ale vždy se šířily. Na prahu 21. století se ovšem nepochybně šíří daleko rychleji, a to i díky moderním informačním technologiím. 

 

Také je pravdou, že jsme svědky bezpredentního nárůstu počtu nejrůznějších sítí neziskových organizací (dnes jich je více než 1000 a prakticky denně nové vznikají),   jejich zapojování do procesu rozhodování v tzv. evropských záležitostech apod. 

 

Jde ale ještě o skutečně sjednocující se OS? O OS evropského typu? Živoucí organismus ležící mezi chladným a rozpínajícím se státem a atomizovaným jednotlivcem? Vzniká tato „evropská OS“ skutečně spontánně – jako výraz aktivizace evropského démosu? A výraz aktivizace vůči komu? Vůči „Bruselu“, nebo vůči národním státům? Nejde spíše jen o zbožné přání velké části politických elit v Evropě, doprovázené a notně podpořené finančními injekcemi z evropských, ale i národních – v každém případě však v zásadě státních, nebo chcete-li veřejných – fondů? 

 

Vytváření sjednocené evropské nadnárodní občanské společnosti považuji za značně umělé. Dost možná proto, že velká část jeho propagátorů od něj očekává vznik evropského démosu, lidu. Svrchovaného to předpokladu pro vznik jakéhokoli funkčního evropského státu. Dnes a denně jsou proto vypisovány stovky programů, grantů, výzev apod., které disponují obrovskými prostředky, kterým soukromé zdroje jen těžko mohou konkurovat. 

 

Dále jsou tu dva jiné „dobré“ motivy pro podněcování vzniku nadnárodní OS ze strany podstatné části „evropských“ elit: 1) nadnárodní evropská OS může být účinnější protiváhou národního státu, resp. jeho institucí, než národní OS, v důsledku čehož budou národní vlády a parlamentu tlačeny k oslabování a přesunu kompetencí; 2) zapojením vybraných zájmových skupin (např. odborů, zaměstnavatelských svazů, profesních komor, ale např. svazů regionů, obcí apod.) do rozhodovacího procesu po vzoru evropského prozatím hlavně národního neokorporatismu a v důsledku toho posilování byrokracie na úkor volené politické reprezentace, a to na úrovních národních, ale zejména evropské. 

 

Nejsem proti spontánnímu vzniku iniciativ s nadnárodní působností. Nemám vůbec nic proti spolupráci NNO z různých zemí. Koneckonců i CEVRO takovou spolupráci navazovalo a navazuje. Proti čemu ale jsem rozhodně, je sociální inženýrství jakéhokoli typu. Tedy i takové, které z veřejných prostředků – tedy peněz daňových poplatníků – rozsáhle subvencuje rozvoj institucí a sítí, jež by bez nich jen živořily nebo vůbec neexistovaly. OS, včetně té evropského typu, totiž v okamžiku finanční závislosti na státu přestává být OS, a stává se prodlouženou rukou státu, anebo nadnárodní vlády. A to bych žádné OS nepřál.  

 

 

Začal jsem konkrétním příkladem a jiným skončím. Německá ministryně školství přišla minulý týden s návrhem na společnou evropskou učebnici dějepisu. Jak to udělat, když i v jednom národě existuje několik výkladů národních dějin (viz náš domácí spor o smysl českých dějin)? 

 

 

Evropský klub, 6. 2. 2007

 

 

Ladislav Mrklas, je politolog, prorektor vysoké školy CEVRO Institut a šéfredaktor CI TIME.