Je to ještě horší, než co realisté jako já očekávali

22.listopad 2013   Vedl rozhovor :  Josef Šíma

O nevyzrálosti českého stranického systému, mýtu o české výjimečnosti, chronických i novějších problémech české politické scény, „stárnutí komunistů“, volebním debaklu ODS i tragickém omylu přijetí přímé volby prezidenta s profesorem Miroslavem Novákem, předním českým politologem.

Jste jedním ze zakladatelů politologie v České republice. Vystudoval jste na Západě a po listopadu 1989 se vrátil do Československa. Jak vlastně vypadala politologie na počátku 90. let?

Do roku 1989 tady politologie jako obor neexistovala a ani existovat nesměla. Začínalo se roku 1990 prakticky od nuly. Tzv. Československou společnost pro politické vědy tvořil tehdy nesourodý a nepříliš početný konglomerát osob spíše vyššího věku a nejrůznějších profesních i osobních trajektorií.

Během 90. let se postupně vytvářely první skupiny profesionálních politologů, nejprve na Vysoké škole ekonomické, kde působil jako vedoucí katedry politologie až do roku 2003 dnes bohužel už zesnulý Jan Škaloud, autor první československé učebnice politologie, vydané v roce 1969 v Bratislavě, jakož i jeho kolega Emanuel Pecka, který vloni v plné svěžesti oslavil osmdesátku. To byli dva první profesoři politologie v českých zemích, jmenovaní už začátkem 90. let. V Praze dlouho vedl na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy politologii Theodor Syllaba, který ji tam efemérně vedl už v letech 1968–1970 (v 90. letech mu pomáhal zejména Zdeněk Zbořil), na Fakultě sociálních věd UK ji podobně dlouho řídil Rudolf Kučera, který dnes přednáší na hlavní úvazek na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Na špičku nově vznikajícího oboru se v druhé polovině devadesátých let usadila Masarykova univerzita v Brně v čele s lidmi, jako byl např. pozdější rektor a dnešní politik Petr Fiala nebo jeho kolega Maxmilián Strmiska, který letos přešel do Hradce Králové. Hned za nimi byla v Brně další početná skupina talentovaných mladých politologů. Do druhé vlny jmenování profesorů politologie, která se nejprve týkala stále Vysoké školy ekonomické a nověji Masarykovy univerzity (chronologicky ji zahájili roku 2002 Michal Klíma a Petr Fiala, po nich Vladimíra Dvořáková), jsem patřil i já. Byl jsem prezidentem jmenován ve stejném roce (2004) jako brněnský Maxmilián Strmiska, na Univerzitě Karlově jsem se tak stal prvním profesorem politologie. Politologii jsem začal vyučovat hned v akademickém roce 1990–1991 na Fakultě sociálních věd UK.

Domnívám se, že skutečně institucionalizovaným akademickým oborem se u nás politologie stala teprve někdy okolo roku 2000, kdy se v ní už začínají plně projevovat ti, kdo vystudovali obor po roce 1989. Personifikoval to např. doc. Ladislav Cabada, minulý předseda České společnosti pro politickou vědu, který patřil mezi mé studenty v prvním polistopadovém akademickém roce 1990–1991.

Nebyli jsme výjimeční

Zajímala by mne očekávání té doby. Ekonomové předvídali v oblasti hospodářské nutný transformační propad, který vytvoří prostor pro novou, tržní ekonomiku. Co se tehdy očekávalo od politického systému?

V první polovině 90. let převažoval v českých zemích naivní názor, že jsme na tom mnohem lépe než ostatní postkomunistické země; že by se snad o nás ani nemělo hovořit jako o „postkomunistické“ zemi. Na tom se mimochodem shodli Václav Havel i Václav Klaus. Já jsem byl od samého začátku k takovému názoru kritický. Někteří autoři se tehdy u nás domnívali, že je dokonce náš systém lepší než některé zavedené demokratické západní politické systémy – poslední volby snad ve všech již takovouto představu definitivně pohřbily. Přechod k demokracii má u nás naopak některé stránky negativnější i v porovnání s jinými středoevropskými zeměmi, které také prošly neblahou komunistickou zkušeností. Jinde se například na rozdíl od naší situace podařilo rychle konvertovat komunistické strany. Tím se už vlastně dostáváme k výsledku posledních voleb.

U nás po dlouhou dobu nemohla nastat alternace, střídání pravice a levice. Komunisté byli totiž zprvu druhou nejsilnější stranou. Sociální demokracie se dokázala skutečně prosadit až ve volbách v roce 1996 a teprve v roce 1998 se jí podařilo utvořit vládu, a to ještě jen díky tzv. „opoziční smlouvě“. V Polsku a Maďarsku došlo naproti tomu k politickým alternacím daleko dříve než u nás. Od samého počátku tak byly v našem stranickém systému zabudovány problémy. Zdálo se však, že po nástupu sociální demokracie jako jedné ze dvou (téměř) velkých stran se u nás vytváří klasický, byť mezi jiným kvůli existenci antisystémové strany, KSČM, špatně fungující stranický systém. Vypadalo to, že náš stranický systém bude fungovat obdobně jako špatně fungující stranické systémy na Západě; například v poválečné Itálii. Teď se ukazuje, že situace je ještě horší, než si mysleli realisté jako já.

KSČM je překážkou utváření akceschopných vlád

Vyzdvihl byste ještě nějaký další rys našeho politického a stranického systému, jejž můžeme označit jako příčinu výsledku nedávných voleb?

Některé rysy českého stranického systému jsou dlouhodobé. Přítomnost antisystémové strany je vlekoucím se problémem. Izolovanost KSČM, kterou do vlády nechtějí ani sociální demokraté, brání zdravému vývoji politického systému. Souvisí s tím silná polarizace (velká ideologická nebo jiná vzdálenost mezi relevantními politickými subjekty) a chronická vládní nestabilita jako další rysy českého politického a stranického systému. Byl jsem jedním z těch, kteří varovali před vládní nestabilitou i po minulých volbách, i když výsledky zprvu naznačovaly, že by mohla existovat vláda se silnou parlamentní podporou. Dopadlo to, jak víme, ještě hůře, než se domnívali ti největší pesimisté. K tradičním dlouhodobým slabinám české politické scény se přidávají novější, neméně negativní trendy. Již v předchozích volbách se do vládní koalice dostal subjekt, který není politickou stranou, jedná se spíše o „podnik“ s naprosto jinými cíli. Úsvit přímé demokracie i ANO 2011, jež uspěly letos, jsou pokračováním tohoto neblahého trendu.

Vyplývá z tohoto vývoje nějaká fatální hrozba pro českou politiku?

Žádná katastrofa podle mě bezprostředně nehrozí. Poslední volby mají ostatně i některé příznivé stránky, například návrat KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny, nebo to, že se nepodařilo ČSSD, aby dohromady s KSČM získala absolutní většinu, která by jí umožnila utvořit menšinovou vládu s podporou komunistů, na které by výhledově sama nejvíce prodělala. Ostatně i výprask, který voliči uštědřili ODS, by teoreticky mohl mít z dlouhodobější perspektivy na tuto stranu – a nejen na ni – blahodárný vliv. Ale je třeba se zamyslet nad příčinami vzniku nestandardních politických subjektů. Profesor Michal Klíma například už delší dobu hovoří o fenoménu klientelistické strany. Klientelismus se v zavedených stranách, jako jsou ODS a ČSSD, rozmohl do té míry, že začal relativně zavedené politické strany diskreditovat. Vznik a volební úspěch nestandardních subjektů, jakož i oslabení (ČSSD) nebo úplný propad (ODS) zavedených stran jsou reakcí na tento vývoj. Jeden negativní fenomén tak plodí další negativní fenomén. Nyní je důležité, jak například zapůsobí debakl ODS na její schopnost změnit své fungování. Nedojde-li k očistě na obou stranách politického spektra, můžeme se posunout ze systému se dvěma poměrně silnými stranami do roztříštěného systému mnoha malých či středně velkých nestandardních a nestálých politických (nebo dokonce nepolitických) subjektů, ve kterém by jedinou stabilní stranou zůstali nepřejmenovaní komunisté.

Najdeme nějakou paralelu dnes či v historii k takové proměně stranického systému?

Najdeme samozřejmě i hůře fungující systémy. Tradičně se uvádí, že nejhorší situací je polarizovaný pluralismus podle Giovanniho Sartoriho, to je situace, kdy máme dvě extrémistické strany na obou pólech politického spektra a mezi nimi se snaží přežít prosystémové politické strany, jako to bylo ve výmarském Německu, a vedlo to k pádu demokracie a nástupu nacismu. Nestojíme dnes před katastrofou, ale náš politický a stranický systém nebyl funkční, není funkční a bohužel se situace ještě zhoršuje. Teoreticky se dalo očekávat jakési uzrávání našeho politického systému, existovala naděje na postupné zlepšování. Jsme však svědky pravého opaku.

Silné strany vymizely

Jaký je dle vás recept na zvrácení tohoto trendu?

Neexistuje všeobecný recept na uzdravení našeho politického systému. Existují však jistá opatření, jež by mohla částečně pomoci. Já jsem znám tím, že dlouhodobě prosazuji úpravu volebního zákona, tedy nikoli celého volebního systému, pouze zákona, která by měla pomoci velkým politickým subjektům, tj. nejen stranám, ale i předvolebním koalicím, ve kterých by tedy mohly být zapojeny i malé strany, pokud by měly velký koaliční potenciál. Některé prvky této úpravy se se značným zpožděním kdysi objevily v návrhu stran „opoziční smlouvy“. Ústavní soud však zrušil drtivou většinu prvků volebního zákona, na kterém se po velmi dlouhých vyjednáváních nakonec ČSSD s ODS shodly. V dnešním zákonu bohužel zůstala naopak ta zdaleka nejhorší část změn prosazených smluvně-opozičními stranami, tzv. násobící klauzule. Ta redukuje výhodu stran majících vysoký koaliční potenciál tím, že odrazuje od utváření předvolebních koalic, místo aby jim pomáhala. V současné době, kdy postupně vymizely silné strany, není už na změnu volebního zákona optimální doba, jako byla zejména v roce 1996.

Odstranění dalších chronických neduhů českého politického systému je též obtížné. Specialisté (jako sociolog Lukáš Linek) například varují před tím, že tzv. „stárnutí komunistů“ bude velmi dlouhý proces, a tak se problému KSČM jako antisystémové strany pravděpodobně také dlouho nezbavíme.

Zmírnění klientelismu, jako dalšího klíčového problému, není též jednoduché. A když se volič odvrací od klientelistických stran k novým politickým subjektům, které nejsou standardní, situace se tím nezlepšuje. Je to přechod z bláta do louže. Zvětšená transparentnost a posílení soudní moci v boji s klientelistickými a korupčními nešvary ve stranách jsou nutnou, nikoli však postačující podmínkou částečné nápravy. Jeden okamžik se zdálo, že za Nečasovy vlády by k tomu některé náznaky směřovaly. Brzy to však zapadlo a na povrch se provalily nové skandály. 

Pomoci by tu mohlo také cílené a systematicky podněcované podstatné zvětšení počtu členů u zavedených politických stran. Svého času jsem s mírnou nadsázkou říkal o „straně“, která se nazývala LIDEM, že je to „strana“, která má více ministrů než poslanců a více poslanců než členů. Je především anomálií, že strana, která se hrdě označuje za „sociálně-demokratickou“, je prostě stranou notáblů, zatímco sociálně-demokratické strany bývají tradičně masovými stranami se stovkami tisíc řadových členů. Je iluzorní mluvit pak o „vnitrostranické demokracii“, když je strana jen shlukem místních či regionálních skupinek, klanů, ne-li přímo mafií. Ty pak mohou velmi snadno k různým nekalým účelům uměle znásobovat počet „mrtvých duší“. Nestačí takové stranické odbočky jen rušit, ale je třeba především systematicky pracovat ve prospěch posilování řádné členské základny. To je ovšem nevděčná, drobná a dlouhodobá práce, ze které valný osobní profit neplyne, dnes lidé chtějí mít naopak všechno a hned.

Jak bojovat s narůstajícími autoritářskými tendencemi a nestandardnostmi politického systému, jako jsou strany na jedno použití? Myslíte, že dozrání politického systému je otázka času? Chybí nám charismatické osobnosti, nebo je třeba nějaké zásadní reformy?

Něco jsem už naznačil. Čas sám nic nevyřeší. Chybí nám totiž viditelná tendence k upevnění stranického systému a jeho stabilizaci. Momentálně není ani nejvhodnější doba na změnu volebního zákona, o které jsme hovořili a která je podle mě potřebná. Je třeba bojovat na více frontách. Situaci navíc komplikuje zavedení přímé volby prezidenta. To byl naprostý omyl. Na přímou volbu měli přitom téměř všichni čeští politologové stejný názor, všichni jsme (s výjimkou Jiřího Pehe, který teď naříká nad tím, co on sám podporoval) tuto změnu odmítali, varovali před riziky a vyzývali zákonodárce, aby k tomuto kroku nepřistupovali. V parlamentním režimu je přímá volba prezidenta nevhodná, jelikož v tomto režimu se všechno odvíjí od parlamentních voleb, respektive voleb do dolní komory. Volba prezidenta oběma komorami parlamentu, jak tomu bylo dříve, je tak v souladu s tímto systémem. Dnes má však prezident díky přímým volbám samostatnou legitimitu. To posiluje jeho postavení v rámci systému. Nacházíme se navíc v tradici, kdy naši demokratičtí prezidenti mají tak jako tak tendenci překračovat své kompetence. To dělali už Masaryk nebo Havel, o Klausovi ani nemluvě. Všichni měli sklon jednat nad rámec svých pravomocí, a tak má nyní Miloš Zeman – vyzbrojen navíc novou legitimitou vyplývající z přímé lidové volby – na co navázat. 

Byl kromě toho zvolen proti vůli strany, kterou dlouho ztělesňoval, což nás přivádí k dalšímu problému – dnešním neutěšeným poměrům v ČSSD, naší nejsilnější straně, kde dosavadní členové nejužšího vedení jsou označováni svými kolegy za „pučisty“ a „zrádce“. A ten rozvrat uvnitř ČSSD souvisí s velmi neobvyklou situací při prezidentské volbě v roce 2003, která tehdy byla nepřímá, volily ho obě komory parlamentu. ČSSD byla v té době nejsilnější stranou v parla­mentu a zabránila přitom zvolení svého dlouholetého předsedy a kandidáta na prezidenta. Namísto toho obě komory parlamentu zvolily tehdejšího čestného předsedu hlavní opoziční strany Václava Klause. To je přece něco neuvěřitelného a ukazuje to na nevyzrálost naší politické scény, kterou pak obnažil ještě víc pád Topolánkovy vlády přímo v půlce českého předsednictví Evropské unii, čímž jsme se stali světu pro smích. Poukazuje to samozřejmě zejména na velmi zvláštní poměry v naší sociální demokracii, jejíž poslanci mimochodem v tomto případě nejdřív odhlasovali všichni jako jeden muž nedůvěru Topolánkově vládě a po jejím pádu pak nevěděli, co dál, tvářili se jako zmoklé slepice. 

Prezident Zeman by neměl být démonizován. Není nic překvapivého, že na politickém kolbišti jedná ve vlastním zájmu. Má usnadněnou situaci tím, že vlády jsou v dnešní České republice nestabilní, nesourodé a / nebo poloúřednické, pokud tu vůbec nějaké vlády občas jsou. Dnes tu kupříkladu máme už několik měsíců „vládu“, která je nejen „v demisi“, ale která především nikdy nezískala důvěru v parlamentu, což přece ústava vyžaduje k tomu, aby vláda mohla vůbec začít legitimně vládnout. Je omyl spatřovat hlavního viníka problémů v prezidentu Zemanovi. Kdyby tu byla stabilní stranická scéna a snadno se utvářely většiny, prezident by byl nucen hrát normální pravidla hry, například jmenovat premiérem předsedu té strany, která by měla podporu nesporné většiny v Poslanecké sněmovně.