Klidné politické léto budiž pochváleno, nastane-li ještě někdy

  Autor :  Ladislav Mrklas

Okurková sezona v české politice? Toto klišé letos zcela jistě neplatí. Ale nejen letos. Jak si ukážeme v tomto textu, v polistopadové politice byly turbulence, zvraty i vyslovené ústavní krize vrcholící v prázdninových měsících věcí zcela standardní, ba skoro samozřejmou.

Začalo to jednou z nejhlubších krizí naší moderní státnosti, tehdy tedy ještě státnosti československé. Výsledky parlamentních voleb 1992 ukázaly, že představy české a slovenské společnosti o další fázi cesty k demokracii a trhu jsou zcela odlišné. Vítězství Klausovy ODS v českých zemích a Mečiarova HZDS vytvořila situaci, z níž patrně vskutku reálným východiskem byl rozpad společného státu. Šlo o krok politováníhodný, bolestný a také silně kritizovaný, leč jediný možný – i tváří v tvář tehdy probíhajícímu nacionalistickému běsnění na území nedaleké bývalé Jugoslávie. Právě o prázdninách roku 1992 proběhla řada jednání národních politických reprezentací. Ta byla dlouhá, úporná, často i dramatická.

Oposmlouva č. 1

Během prvního premiérství Václava Klause (1992–96) propukaly koaliční šarvátky takřka neustále. Léto nebylo výjimkou. Přesto o další velké letní krizi můžeme hovořit až v roce 1996. Způsobily ji opět volby, tentokrát však poprvé v samostatné České republice. Faktický pat, který přinesly výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, byl předzvěstí následujících více než 15 let. Letní měsíce 1996 se nesly ve znamení hledání východiska ze situace, kdy stávající koalice neměla většinu. Tu naopak měla opozice, jenže ta vzhledem ke své různorodosti (sociální demokraté, komunisté, Sládkovi republikáni) nepředstavovala reálnou alternativu. A tak se zrodila „opoziční smlouva“ číslo 1. Nepsaná, méně viditelná, ale vcelku dosti hmatatelná. Výměnou za toleranci menšinové Klausově vládě získala opoziční ČSSD významné posty v Poslanecké sněmovně (předseda, předseda rozpočtového výboru…) a v dalších veřejných kontrolních a jiných institucích (mediální rady, dozorčí rady apod.). Dohoda byla upečena v letních měsících, na začátku prázdnin pak byla stvrzena vyjádřením důvěry vládě. 

Už o měsíc později propukl první opravdu viditelný spor uvnitř ODS. V rozhovoru pro MF Dnes totiž tehdejší muž č. 2 v ODS – Josef Zieleniec – kritizoval nepřesvědčivý výsledek sněmovních voleb a naznačil, že by se ODS měla více rozkročit a neměla by znít jedním hlasem. Tento rozhovor byl vcelku oprávněně interpretován jako kritika předsedy strany a premiéra Václava Klause. Spor odstartoval vnitřní pnutí v ODS, které o rok a pár měsíců později skončilo prvním pádem kabinetu uprostřed volebního období. 

A opět nemusíme dlouho čekat na další významný politický zvrat. Stačí pouhý rok. Píše se červen 1998, volby poprvé vyhrává Zemanova ČSSD. Píše se červenec téhož roku a světlo světa spatřuje Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR, tedy ona viditelná a tolik kritizovaná opoziční smlouva. ČSSD a ODS ji uzavřely 9. července. Předcházela jí jednání s dalšími politickými stranami, zejména s KDU-ČSL a Unií svobody, o vytvoření různých koaličních vládních sestav. Jednání, jež byla ze strany těchto malých partají pojata s maximalistickými požadavky.

Další letní politické krize pak propukají takřka periodicky. Stačí krátký výčet: 1999 a 2000 – státní rozpočty, 2002 – rozmíšky při koaličních jednáních po volbách a následné povodně a zvyšování daní, 2004 – pád Špidlova kabinetu a nástup Grossovy vlády, 2005 – Paroubkův kabinet a Czechtek, 2006 – nekonečná jednání o vlády, kabinet Topolánek I., kotrmelce Miroslava Kalouska (vláda za podpory KSČM), 2007 – aféra Jiřího Čunka, 2008 – Berlusconiho vila, zdravotnické poplatky, 2009 – Toskánko, volby/nevolby atd. 

Důležitý důvod, proč turbulence i vyložené politické krize propukají tak často právě v létě, či přímo o prázdninách, je jednoduchý – termín voleb do Poslanecké sněmovny na sklonku jara. Jejich často nejasné výsledky jsou přímo voucherem ke krizi. Ruku v ruce s tím jde druhé důležité vysvětlení – co dva roky čekají na politické strany podzimní volby. Jít do nich v bojové náladě, v atmosféře, kde „o něco jde“, je vždycky lepší než v poklidné a idylické době. Na tomto předpokladu vystavěla svoji kampaň prakticky každá opozice, ať už šlo o ODS (2000, 2002, 2004), ČSSD (2008, 2010, 2012) či o tzv. Čtyřkoalici (2000). Zároveň platí, že ne vždycky musí sázka na bojovou náladu vyjít, o čemž by mohl svědčit např. Stanislav Gross, jehož osobnostně-konfrontační kampaň z krajských a senátních voleb 2004 zcela selhala. Do hry nám v létě mohou vstoupit i další pravidelně se opakující volební klání – volby do Evropského parlamentu. Ty v roce 2004 vedly k pádu Vladimíra Špidly. 

V létě také vrcholí přípravy nového státního rozpočtu. Jeho zásadní parametry, ale i boj o každou korunu rok co rok čeří politické vody napříč vládou, opozicí i jednotlivými stranami. 

Na dovolenou a pak ven

Svoji roli ale v letních politických bouřích hraje i osobnostní rovina. Odjezd dominantního politika nebo přímého konkurenta na dovolenou může být cestou k velkým potížím. Své by o tom mohl vypravovat Václav Klaus, který se během své bohaté kariéry ocitnul v obou pozicích. Atraktivní témata o prázdninách hledají média. Z události menšího významu se tak může lehce stát opravdová politická bomba. Tady by cenná svědectví mohl podat především Mirek Topolánek, jehož pád odstartovaly dvě jeho dovolené v Itálii. 

Jak je vidno, léto v politice bylo a je tím nejnebezpečnějším a nejméně populárním ročním obdobím. Pro některé pak může naopak představovat nevídanou příležitost, jak svou (možná nejen) politickou kariéru maximalizovat.