Nechme krizi pracovat

29.květen 2013   Autor :  Václav Rybáček

Zemědělská půda neúprosně ustupovala stavební výstavbě. Další hektary byly připravené pro „městský rozvoj“, než finanční krize změnila očekávání investorů a hodnotu půdy. A tak namísto nových domů půdu obsadila zemědělská výroba, skleníky se zeleninou. Takový je současný příběh španělské oblasti El Ejido. Co si z příběhu vzít? Že krize není jen bolestný ekonomický příběh, ale také proces žádoucích změn ve výrobě. Tedy, pokud hospodářští politici dovolí.

Právě stavebnictví v dobách expanze silně přitahovalo zdroje, půdu, kapitál, lidskou práci. Projekty se zdály smysluplné, účetně ziskové. Podmínky se změnily a s nimi schopnost i ochota úvěrovat jak výrobce, tak potenciální kupce. Samozřejmě však nalezneme příklady i dalších podobně „postižených“ odvětví, např. výroba dopravních prostředků, ale i odvětví služeb. Ekonomický hodokvas nízkých úroků poslední dekády má zkrátka nepříjemný důsledek, potřebu realokace zdrojů do životaschopnějších výrobních struktur.

Jak ze strukturální krize ven? Masaaki Shirakawa, bývalý guvernér Bank of Japan a jeden z nejvlivnějších lidí světa, označil neschopnost přizpůsobit výrobní strukturu skutečným potřebám společnosti jako hlavní příčinu slabého ekonomického výkonu Japonska posledních let. Za domácí úkol by měli (nejen) evropští politici postřeh Shirakawy stokrát opsat. Zatímco strukturální krize ze své podstaty vyžaduje změnu ve struktuře výroby, opatření politiků míří směrem k udržování status quo. Byť držet při životě výrobní struktury, které neodpovídají potřebám, nemá samozřejmě smysl.

Motivace politiků je zřejmá. Nezaměstnanost, pokles růstu, pokles mezd, to vše bývá s rozsáhlou realokací spojeno. Představa o možnostech řízení ekonomiky jako jedné firmy svádí politiky k rostoucímu aktivismu, který je do značné míry i vyžadován veřejností. Že je možné udržovat neefektivní výroby jen na úkor těch efektivních, to obvykle není bráno v potaz. Krátkodobé politické benefity konkrétních politiků totiž jednoznačně převyšují dlouhodobé celospolečenské náklady udržování neefektivních výrob.

Ačkoli nám následující čísla o změně podílu jednotlivých odvětví na celkové zaměstnanosti v letech 2008–2012 nedokáží odpovědět na otázku, zda dynamika realokace je adekvátní či nikoli, nabízejí přesto pozoruhodný pohled na změny ve struktuře odvětví, z nichž se mnohé jistě dají přičíst změnám v poptávce v důsledku krize.

Zjevně nejvíce utrpěl zpracovatelský průmysl v eurozóně, jehož podíl na celkové zaměstnanosti klesl o 1,7 procentního bodu, a tím i dalece převyšuje propady v zaměstnanosti ostatních odvětví měnové zóny. Pokles zaměstnanosti v průmyslu, stavebnictví a zpracovatelském průmyslu byl vcelku vyrovnaně výrazný v Evropské unii jako celku. V obou blocích dochází k mírnému poklesu zaměstnanosti v zemědělství, ovšem nutno dodat, že přidaná hodnota v tomto odvětví díky růstu produktivity rostla. Zaměstnanost i produktivita dosáhly mírného růstu i v odvětví obchodu, největšími zaměstnavateli v EU (25 %) i eurozóně (37 %).

Pozoruhodný je však vývoj v odvětví veřejné správy, tj. legislativní, výkonná či finanční správa, obrana, justice, bezpečnost, vzdělávání či provoz státního sociálního pojištění. Ačkoli se potřeba šetřit na úrovních vlád skloňuje ve všech pádech, zaměstnanost právě ve veřejné správě je jasným vítězem „soutěže“ o výrobní faktor během krize. V eurozóně vzrostl podíl veřejné správy na zaměstnanosti o více než 1 procentní bod, v Evropské unii jako celku o necelý 1 procentní bod. Že rostla přidaná hodnota odvětví veřejné správy, již nemůže být překvapením vzhledem k nákladovému způsobu měření hodnoty netržních statků služeb, jež poskytuje.

Budeme-li mluvit v absolutních číslech, odvětví veřejné správy v Evropské unii přetáhlo do svých služeb milion nových pracovníků a v současnosti zaměstnává 51 milionů pracovníků. Sluší se poznamenat, že expanze veřejného sektoru jako zaměstnavatele probíhala při poklesu celkového počtu zaměstnaných osob! Na eurozónu připadá 34 milionů pracovníků, s úrovní integrace se tak zaměstnanost ve veřejné správě příliš nemění, v eurozóně i EU zaměstnává zhruba každého čtvrtého pracovníka.

Vlády obvykle nepromarní žádnou krizi, aby regulačními aktivitami či rozsahem výrobních prostředků, které přetahuje z alternativních užití, posílily svůj vliv. Z údajů o zaměstnanosti nevyčteme, zda je rychlost změn dostatečná či nikoli, vidíme však expanzi veřejného sektoru jako zaměstnavatele. Ekonomika však potřebuje pružnost a co nejrychlejší strukturální změny, ne expanzi vládních aktivit. Jen pro srovnání, ve 20. letech minulého století se americká ekonomika z hluboké poválečné krize dostala během dvou let v podstatě spontánně. Ta současná píše šestý rok.