Něco se děje

07. duben 2011   Autor :  Petr Sokol

Domácí politika v řadě západoevropských zemích se v posledních letech radikálně mění. Volby přinášejí jedno politické zemětřesení za druhým. Do tohoto víru se dostávají i dřívější oázy klidu a stability

 

V evropské politice se objevují nové trendy

Tradiční struktura politiky v zemích, které dlouho byly symbolem politické stability, se proměňuje. Řeč je třeba o Belgii či Nizozemsku. V obou zemích Beneluxu se v uplynulém roce volil parlament a v obou demokraciích dlouho postavených na jednáních, kompromisu a konsensu znamenaly volby politické zemětřesení. Nejednalo se přitom v obou případech o blesk z čistého nebe, ale o vyvrcholení trendu, který je v obou zemích viditelný již několik let. Politika v obou dříve poklidných a stabilních královstvích se radikalizuje. 

 

Lev vs. kohout   

Belgie je již dlouhá léta „nemocným mužem“ Evropy, o němž se stále častěji spekuluje, jak dlouho ještě vydrží na mapě Evropy jako jednotný stát. Důvodem obav o budoucnost Belgie jsou narůstající rozpory mezi vlámským severem, který hovoří jazykem téměř identickým s nizozemštinou, a valonským jihem, který obývají francouzsky mluvící občané. Nůžky mezi oběma částmi populace rozvírají hlavně dvě skutečnosti, které můžeme pojmenovat jako ekonomika a Brusel.

 

První tvoří fakt, že bohatší Vlámsko každoročně posílá miliardy eur na méně prosperující jih a Vlámům dochází s popsaným penězovodem trpělivost. Tlačí proto na stále větší rozvolňování společného státu, od čehož si slibují menší transfery peněz směrem na belgický jih. Valoni samozřejmě o ničem takovém nechtějí ani slyšet a reformy státu ve vlastním zájmu brzdí. Valonům v jejich zdržovací taktice dlouho nahrával fakt, že hlavním reprezentantem vlámských ambicí byla radikální strana Vlámský zájem (dříve Vlámský blok), která jednak prosazovala úplnou samostatnost Vlámska, ale hlasitě také vystupovala proti narůstajícímu počtu imigrantů v zemi. Valonům se dařilo její požadavky odbývat poukazy na její extremismus. 

 

Jenže na místo radikálů z Vlámského zájmu postupně vystoupala nová strana s názvem Nová vlámská aliance (NVA), vedená historikem Bartem De Wevrem. Skvělý komunikátor, který se rád ukazuje v televizních soutěžích, ze své strany rychle vybudoval hlavního reprezentanta vlámských požadavků, přičemž jeho straně nelze vytýkat žádný radikalismus. De Wever navíc ani otevřeně nepožaduje nezávislost Vlámska, ale tak trochu po vzoru Vladimíra Mečiara navrhuje řešení v podobě konfederace…

V červnových volbách De Wevrova strana získala ve Vlámsku třetinu hlasů a stala se nejsilnější politickou silou celé Belgie. Od té doby již sedm měsíců trvá vyjednávání o nové vládě. Mezi Valony totiž vyhráli socialisté a dohoda obou stran na programu vlády široké koalice není vůbec jednoduchá. Kamenem úrazu je zejména otázka okolí Bruselu (tzv. obvod Brussel-Halle-Vilvorde), které je dnes smíšenou oblastí a obě národnostní komunity zde bojují o postavení svých krajanů.  Kompromis je v nedohlednu a úvahy o rozpadu zase trochu aktuálnější.   

 

 

Wilders vs. Půlměsíc

V sousedním Nizozemsku byl politikem roku zvolen další specialista na mediální prezentaci – předseda Strany svobody Geert Wilders. Tento bývalý pravicový liberál je jediným členem své strany, které kritika údajné rozpínavosti a nedemokratičnosti islámu v zemi vynesla třetí místo v loňských parlamentních volbách. Po měsících vyjednávání byla v zemi uzavřena obdoba naší tzv. opoziční smlouvy mezi Wildersem a dvojicí středopravicových stran, v niž se kritik islámu zavázal podporovat menšinovou vládu pravicových liberálů a středových křesťanských demokratů. Wilders se tak vyhnul úskalí, kterým je pro populisty přímý vstup do vlády, a může nadále vystupovat jako nonkonformní politik, ale zároveň vyslyšel své voliče, kteří mají programově blíže k pravici.

 

Wilders se nyní chystá na rozšíření své antiislámské strany i do dalších zemí. A třeba situace v Německu kolem bývalého člena centrální banky Thilo Sarrazina mu může v jeho úsilí pomoci. Případný úspěch Wildersova tažení ale teprve ukáže, zda je problém islámských přistěhovalců stejně citlivý i mimo Nizozemsko.