Německé a rakouské volby – malé srovnání

28.říjen 2013   Autor :  Ladislav Mrklas

Září přineslo hned dvoje parlamentní volby v našem bezprostředním sousedství. Němci a Rakušané volili. Výsledky voleb byly významně jiné. V obou zemích ale nakonec budou koalice v podstatě stejné – tedy tzv. velké, sdružující dvě nejsilnější formace – křesťanské a sociální demokraty. V Německu v tomto, v Rakousku v opačném pořadí dle síly. V obou zemích zůstávají stejní spolkoví kancléři jako dosud. Své postavení v Německu a Rakousku uhájili Zelení, kteří však opět skončili v opozici.

Tím ale většina paralel končí. Volby v obou německojazyčných zemích totiž dopadly v mnoha ohledech přesně naopak. Pojďme ale hezky popořádku. Zásadně jiný je samotný trend z hlediska podpory dvou klíčových uskupení. Zatímco v Rakousku zaznamenali sociální demokraté a lidovci značné ztráty oproti minulým volebním výsledkům (v absolutních číslech obě strany tratily řádově kolem 150 tisíc hlasů), velké německé strany posílily, což platí zejména o CDU, která si připsala přes tři miliony hlasů navíc. Jinými slovy, Angela Merkelová, která stojí v čele Německa již osm let, zaznamenala svůj největší volební triumf. Werner Faymann, rakouský kancléř od roku 2008, naopak zažil svůj nejhorší volební výsledek. Rakouští sociální demokraté navíc získali vůbec nejméně hlasů od konce druhé světové války. To samé však platí i o jejich koaličním partnerovi – lidovcích, kteří se vůbec poprvé propadli pod hranici jedné čtvrtiny získaných hlasů. Celkový součet pro obě rakouské strany dnes činí jen o málo více než 50 % odevzdaných hlasů. A to je skutečně významná ztráta, uvážíme-li, že v 80. letech obě strany dokázaly získat 80–90 % voličů a ještě před sedmi lety získaly společně přes 70 % hlasů.

Protestní strany na vzestupu?

Zásadně jiné jsou také výsledky stran protestního typu. V Německu se nakonec prosadila jediná – Levice, tvořená kombinací postkomunistů a tradičních sociálnědemokratických levičáků kolem expředsedy SPD Oscara Lafontaina. Ani tuto stranu ale již dnes nemůžeme považovat za čistě protestní. Naopak neuspěli piráti, kteří během posledního volebního období zaznamenali některé pozoruhodné výsledky v zemských volbách, ani nově zformovaná euroskeptická Alternativa pro Německo (AfD), jež těsně skončila za branami Spolkového sněmu. Rakousko oproti tomu zažilo velký boom protestních formací. Další nárůst popularity si připsala pravicově populistická FPÖ, jež se svým výsledkem významně přiblížila „zlaté éře“ pod vedením Jörga Haidera. Dnes tak opět dýchá na paty oběma nejsilnějším formacím. Díky další spolupráci sociálních demokratů a lidovců se dá očekávat atak FPÖ na jejich pozice velice brzy. K tomu ale musíme připočítat úspěch Teamu Franka Stronacha, tedy uskupení, jež v mnoha ohledech připomíná formaci ANO 2011, parlamentní návrat liberálů vystupujících dnes pod značkou NEOS a jen těsný neúspěch Haiderových pohrobků ze Svazu pro budoucnost Rakouska (BZÖ). Každá z těchto formací přitom představuje solidní alternativu pro nemalou část voličů jedné či obou vládních stran. 

Zajímavou kapitolu srovnání představuje pohled na levo-pravou osu. Ta v obou zemích částečně oslabuje, o čemž svědčí jednak centristické postavení dnešní CDU, jednak ideologická nezřetelnost již zmíněných protestních formací, často populisticky mísících prvky socialistické, korporativistické i liberální. Na druhé straně však právě existence velké koalice v Rakousku vede k odstředivým tendencím v chování voličů, kteří znechuceni situací hledají útočiště u stran s radikálnějšími postoji a názory. Do určité míry tutéž tendenci můžeme pozorovat i v Německu, kde CDU i SPD mají zřetelné soupeře ve své části politického spektra. Nic na tom nemění ani fakt, že část elektorátu nových stran vždy tvoří voliči z různých částí politického spektra (viz články Petra Sokola a Miloše Brunclíka).

Speciální kapitolu německých voleb představuje historická porážka liberálů z FDP. Ti tak vůbec poprvé v poválečné historii, která byla lemována jejich téměř neustálou účastí nejen v parlamentu, ale i ve vládě, nezasednou v lavicích Bundestagu. Je otázkou, zda uzavření koalice mezi CDU a SPD může přispět k jejich návratu. Trumfy budou přinejmenším na počátku spíše na straně AfD.

Nestabilní stabilita

V závěru připomeňme jednu možnou paralelu, která situaci v Německu i Rakousku přece jen přibližuje. Každá velká koalice představuje nestabilitu ve stabilitě. Obě nové vlády disponují solidní většinou, což platí především o Německu. Pro zúčastněné strany však platí, že jde o sňatek z rozumu, který mohou vypovědět v okamžiku, kdy bude ohrožovat jejich další existenci. Tuto motivaci mají především menší koaliční partneři. SPD vstupem do koalice téměř jistě ztratí, a proto bude připravena z koalice vycouvat, jak to jenom půjde. Rakouští lidovci jsou na tom ještě hůře, a proto budou číhat na okamžik, kdy se od spojenectví se sociální demokracií bude možné odstřihnout. Bude otázkou velké strategie, taktiky a odvahy, zda proto vlády padnou. Politická stabilita v Německu i Rakousku je však již patrně věcí minulosti.