Nevolební, a přece konfliktní

07. duben 2011   Autor :  Ladislav Mrklas

Volba předsedy ČSSD, vládní návrhy reforem, střety mezi vládou a opozicí i koaličními partnery, nátlakové akce zájmových skupin. Konflikty, konflikty a zase konflikty, to je to, co nás čeká i v letošním, po dlouhé době (takřka) nevolebním roce

Volba předsedy ČSSD = výběr budoucího premiéra?

Opoziční sociální demokraté na svém březnovém sjezdu vyberou předsedu, který – neudělá-li fatální chybu – bude mít na dosah ruky sestavování příští vlády. Na jeho jménu přitom ani tolik záležet nemusí. Spíše půjde o to, nezanechat špatný dojem.

 Stabilní a v zásadě rovnoměrné rozložení sil mezi levicí, středem a pravicí v české společnosti (viz graf 1) dává tušit, že horší výsledek ČSSD v roce 2010 byl spíše výjimkou, kterou způsobila vzácná shoda okolností. Na prvním místě to byly osoba a styl Jiřího Paroubka, které donutily podstatnou část potenciálních voličů strany k volbám nejít nebo hledat jinou alternativu. Na slabém výsledku levice se podílela i nespokojenost s politikou jako celkem, tehdy navíc vzácně spojená s odhodláním volit, a to pokud možno novou stranu. Na této vlně se svezlo hned několik uskupení, která ČSSD (a nejen jí) ubrala značnou část hlasů.

Reformy a „reformy“

Klíčovým faktorem pro vnímání vládních stran i opozice v následujícím období budou – vedle chování a afér politiků – vládní reformy. Celá věc má hned několik rovin. V prvé řadě jde o naplnění očekávání voličů. Velká část z nich volila nynější vládní strany právě kvůli reformám. Chtěli zabránit krachu veřejných financí, zastavit zadlužování a odstartovat nezbytné reformy. Pro ně jsou případné kosmetické změny namísto skutečných reforem málo přijatelné. Nechtějí znovu vládu pro vládu, mj. proto, že vůči ní dnes stojí jiné alternativy než Jiří Paroubek s komunisty.

Druhá část koaličních voličů sice volila reformy, nicméně dnes se jí zdá, že představují spíše hrozbu. Bojí se zdražování, zvyšování daní, nemají jasno, co se bude dít ve zdravotnictví, školství, v oblasti důchodů. Do této skupiny patří především rodiny s dětmi a také starší voliči, ti budou velmi bedlivě sledovat dopad každé změny na vlastní kapsu. A v případě problémů budou vládní strany trestat minimálně neúčastí v dalších volbách.

Sociální nepokoje nejsou vyloučeny

Konečně, poslední část voličů vládních stran, což platí zejména o elektorátu VV, v reformách vidí vyložené nebezpečí. Jejich volba měla ryze protestní motivaci. Hlasovali proti všemu. Tito voliči se dnes cítí být podvedeni. Mnozí z nich to dali najevo již v podzimních komunálních a senátních volbách.
Právě tito voliči budou nepochybně jedním z cílů opozičního útoku proti reformám, ke kterému se rády připojí i mnohé zájmové skupiny na čele s odbory. Pro ně jsou reformy vynikající příležitostí, jak posílit svůj vliv na dění v zemi a zavázat si budoucí vládnoucí garnituru.

Voliči, zejména ti levicovější, jsou už dlouho vystaveni kampani, která jakékoli reformy líčí jako antisociální a „protilidové“. Rétorika odborů a opozice se přitom nikterak zásadně neliší. Přitom sílí třídní podstata hlasování ve volbách a narůstá schopnost levice politicky mobilizovat. Jak naznačuje sociolog Petr Matějů (viz str. 6–9), nelze vyloučit ani daleko širší zapojení nespokojenců do radikálnějších protestních akcí a nepokojů, které známe zatím spíše z jižní Evropy.

 

Krajské volby 2008 – memento mori

Při určování strategie a taktiky před loňskými volbami dnešní vládní strany opravdu důkladně segmentovaly své voliče a snažily se vycházet z jejich postojů a zájmů. Není však jasné, zda také chápou, že komunikace přinejmenším s vlastními voliči je nezbytná i v čase vládnutí. Kontinuální naslouchání a vysvětlování vládních kroků bolestně chyběly Topolánkově vládě. Krajské volby 2008 v tomto bodě představují velké memento. Je pozoruhodné, že jako první si to uvědomili předáci nové strany – Věcí veřejných. Zda a kdy je budou následovat další dvě vládní strany, toť je důležitá neznámá roku 2011.