Preference rok poté: mezi kontinuitou a zvratem

17.červen 2011   Autor :  Ladislav Mrklas

Kdyby se na přelomu května a června konaly volby do Poslanecké sněmovny, s přehledem by zvítězila opoziční ČSSD se ziskem kolem 30 % hlasů. Za ní by následovaly ODS s 21 % a TOP09 s 16 %, těsně stíhaná KSČM s 15 %.

Čtyřlístek nejsilnějších stran by do dolní komory možná doprovodily ještě Věci veřejné, nicméně jejich překročení či nepřekročení volebního prahu by bylo velmi nejisté. Před branami sněmovny by takřka jistě skončily KDU-ČSL (4 %) a SPOZ (3 %). Ostatní strany jsou prakticky bez šance.
Tolik základní čísla, která přinesl exkluzivní průzkum agentury Ipsos pro CI Consult&Research. Tato čísla představují tzv. volební model, tedy v zásadě prognózu (odhad) výsledku, vzniklou očištěním celého vzorku respondentů o ty, kteří by nepřišli volit, příp. váhají a spíše se kloní k neúčasti, resp. ještě nevědí, zda a koho volit. Jedním dechem je třeba dodat, že z průzkumu také vyplývá, že velmi podstatná část občanů oprávněných a víceméně odhodlaných volit, konkrétně až 15 %, neví, koho volit. Právě oni představují naprostou neznámou.

ČSSD, ODS – podivná stabilita až stagnace

Navzdory různým komentářům to tedy vypadá, že se základní politické preference oproti polovině loňského roku, kdy proběhly poslední volby do PS, příliš nezměnily. Ještě několik dní před květnovými volbami věštily průzkumy ČSSD spolehlivý náskok a zisk kolem 30 %. Propad evidentně nastal až v posledních dnech a dost možná hodinách před volbami. Tehdejších a dnešních 30 % patří k prvkům kontinuity. Tato podpora je dobrým odrazovým můstkem. Avšak sociální demokraté po celý rok působí matným a mátožným dojmem. Dalo se to chápat do okamžiku jejich volebního sjezdu. Proč ale dnes přenechávají iniciativu jiným (odbory, profesní lobby, iniciativy i některé neparlamentní formace), to až tolik jasné není.

Totéž v tmavě modrém lze konstatovat o podpoře ODS, která již více než rok konzistentně osciluje kolem 20 %. Občanští demokraté zůstávají nejsilnější pravicovou stranou, avšak jejich náskok před TOP09 není nikterak ohromující, zejména v porovnání se ztrátou na vedoucí ČSSD. ODS za poslední rok nic neztratila, ale také nic nezískala.

Navzdory tomu, že dokázala nalézt rychlé řešení povolební situace, zásadně změnila své vedení a ještě donedávna mohla těžit z nebývalé proreformní nálady, podporované značnou částí médií.

TOP09 – už etablovaná?

Svou pozici oproti volbám drží TOP09. Jakkoli nyní bezprostředně neatakuje pozici ČSSD ani ODS, její etablování na politické scéně se zdá být na velmi dobré cestě. Vyhráno však zdaleka nemá, neboť ji stále čeká nebezpečný moment – totiž nastolení skutečné vnitřní demokracie se všemi riziky, která z toho vyplývají.

„Dynamické síly“

Největší posuny v podpoře tak vykazují komunisté a Věci veřejné. V prvním případě jde o zřetelný nárůst popularity, ve druhém naopak o jednoznačný pokles. Vyšší podpora KSČM má dva zdroje: a) relativně nízký odhad volební účasti v hladině, jež je pro komunisty nejvýhodnější (tady vzpomeňme, že nejlepšího výsledku – 18 % – dosáhli v roce 2002, kdy byla účast jen 58 %), b) překvapivě nízkou opoziční aktivitu ČSSD, již v pozici tribuna nespokojeného lidu nahrazují spíše odborářští bossové.
Jak rychle VV vylétly, tak rychle padají. Vedle tisíckrát komentované série afér a skandálů je na vině především absolutní neukotvenost jejich voličů, která ale logicky vyplývá z neukotvenosti samotné strany (dá-li se vůbec o straně hovořit).

Levice většinová, ČSSD na pivotu?

Po systémové stránce by takové výsledky znamenaly daleko podstatnější posun. Levice již jednou většinu měla, avšak od roku 2002 se vnímání komunistů významně změnilo, o čemž svědčí i jejich účast ve vedení řady krajů. Levice by tak poprvé mohla svou majoritu přetavit do čistě levicové vlády s většinovým postavením, ať už by se KSČM zapojila tak či onak.

Levicová vláda ale není jediným možným vyústěním. Při popisované proporci výsledků by se totiž do unikátního postavení dostali sociální demokraté. Bez ohledu na výsledek VV by totiž ČSSD mohla volit většinovou alternativu hned ze tří koaličních partnerů, aniž by jí reálně hrozilo vyšachování ze hry. Straně v takové pozici se v politologii vcelku trefně říká pivotní. A to se vším, co si pod tímto – i ve sportu hojně užívaným – termínem můžeme představit.