S důchodem od Ponziho

30.květen 2012   Autor :  Václav Rybáček

Malé statistické entrée. Náklady na důchody stouply v roce 2011 na 359 miliard, tři z pěti korun namířených na tzv. sociální věci jdou právě na starobní důchody. To vše čítá asi 22 % veškerých vládních výdajů a přes 23 % příjmů vládního sektoru. Deficit systému činil v roce 2011 kolem 40 miliard a demografický vývoj bude nerovnováhu systému dále prohlubovat.

Jak vidno, hlavním problémem není, že by stát nebyl schopen ze svých příjmů důchody v budoucnu ufinancovat, potíží je tlak na případné úspory v ostatních výdajových položkách, případně tlak na růst dluhu. Takže co s deficitností systému, zvýšit (quasi)daně? Mezigenerační solidarita by již nemusela být pro budoucí generace finančně únosná. Nuže co s tím? Mezi řešeními bývá zmiňována imigrace zvyšující počet pracovníků, kteří do systému přispívají. Zní to přesvědčivě, ve skutečnosti bychom však agónii systému jen prodlužovali. Také imigrantům by po čase musel být vyplácen důchod a vyhlíželi bychom další vlnu cizinců, což by začalo připomínat Cimrmanovský systém dopravy horníků.

Finanční varianta tohoto „dopravního systému“ z dílny Carla Ponziho vykazuje se současným průběžným systémem mnoho společných znaků. Příjmy systémem pouze „protečou“, stabilita závisí na vyšším tempu růstu počtu přispěvatelů než beneficientů a systém do budoucna generuje neudržitelné závazky, které se nyní dostávají do pozornosti politiků. Právě projekce celkových závazků plynoucích ze systému v relaci k HDP je novým požadavkem hospodářsko-politických autorit na státní statistiku. A realita evropských států včetně České republiky? Závazky z veškerých důchodů podle zatím nepublikovaných údajů míří k 300 % ročního produktu při současném nastavení. Jinak řečeno, tři roční důchody bude třeba vynaložit na výplaty důchodů současných příjemců důchodů.

Růst místo státu

A to vše v důsledku tendence státu přebírat individuální zodpovědnost jedince na svá bedra a zajišťovat mj. důstojné životní podmínky v nepříznivých životních situacích. Nicméně stejnou „službu“ jako státní sociální politika poskytuje hospodářský růst, který má oproti přerozdělování navíc tu výhodu, že nezlepšuje situace jedněch na úkor druhých, ale v různé míře zlepšuje situaci všech. Jak na růst působí průběžné financování penzí? Rozhodně jej nepodporuje, prostřednictvím pojistného totiž odebírá potenciální úspory (investice, resp. budoucí spotřeba) a přeměňuje je na (současnou) spotřebu. Ta sice může výrobu krátkodobě „popohnat“, ale výrobní potenciál ekonomik nezvýší. Z dlouhodobé perspektivy tím průběžný systém tlumí růst hospodářství a životní úrovně.

Fondový systém se z tohoto pohledu jeví mnohem příznivěji. Prostředky jsou uspořeny a investovány buď přímo tvůrcem úspor, nebo prostřednictvím fondu, jemuž své úspory svěří. Vznikají zdroje pro investice, pro hospodářský růst a důležitý je i pozitivní vliv na efektivní alokaci volných prostředků. Záměr zvyšovat váhu fondového zabezpečení se tak sám o sobě jeví chvályhodně. Nicméně ani fondový systém nemusí být spásný, jsou-li fondy pouze využity k financování vládních dluhů, což je naneštěstí realita současnosti. Penzijní fondy měly na konci roku 2011 nainvestováno v dluhopisech cca. 215 mld. korun, tj. 87 % veškerého majetku. A zhruba 70 % těchto dluhopisů tvoří ty vládní.

Průběžný systém a fondový systém s investicemi do státních dluhopisů jsou v zásadě velmi podobné, úspory přeměňují prostřednictvím nákupu státních dluhopisů na spotřebu. Schopnost vyplácet důchody je poté závislá na schopnosti současné generace kupovat prostřednictvím penzijních fondů státní dluhy v dostatečné míře tak, aby mohly být vypláceny současné důchody. Tudíž z těchto skutečností plyne závěr, že čím menší podíl státních dluhopisů v portfoliu, tím lépe pro ekonomiku a hospodářský růst. Nicméně to je zcela proti tendenci státu využívat penzijní fondy a finanční instituce vůbec jako „pohřebiště“ státních dluhopisů.

Kupujme domy, byty, pozemky…

Namísto spoléhání se na schopnosti politiků systém smysluplně změnit je spolehlivější provést „důchodovou reformu“ na individuální úrovni. Prostě zajistit se na stáří po svém, třeba nákupem aktiva, které v budoucnosti ponese vlastníkovi výnos či které může být prodáno. A nemusí jít zrovna o státní dluhopisy, ale třeba o dům, byt, pozemek, které lze pronajímat či zpeněžit. Vše je pouze o finanční gramotnosti a troše odvahy. Spoléhání se na stát se pomalu stává minulostí, stát totiž nemůže mít na víc, než na kolik mají jeho občané.