Střední Evropa v době úpadku sociálního státu

27.březen 2013   Autor :  Josef Šíma

O promarněných šancích a budoucích příležitostech střední Evropy, potřebě spojenectví „Nové Evropy“ s USA a Velkou Británií, zbytečných obavách z negativ konkurence mezi středoevropskými zeměmi a fanatické podpoře obnovitelných zdrojů. Rozhovor s polským profesorem a členem Bankovní rady Polské národní banky Janem Winieckim.

 

Země střední Evropy spolupracují v řadě oblastí. Jak se na spolupráci zemí našeho regionu díváte? Je dle vás smysluplné nahlížet na tuto spolupráci jako na paralelní proces k procesu evropské integrace?

Nenahlížím na spolupráci ve střední Evropě jako na nějakou obdobu celoevropského projektu, nýbrž jako na iniciativy, jež jdou dále než EU; případně jako na společný postup, který prohlubuje cíle svobodného obchodu, investic, volného pohybu osob či jiné kroky s kořeny v klasickém liberalismu, jež pomohou rozvoji našich zemí a ekonomik v rámci EU. 

Čím více konkurence, tím lépe

V jakých oblastech vidíte největší přínos středoevropské spolupráce a kde naopak naše země stojí proti sobě jako konkurenti s odlišnými a protichůdnými zájmy? 

Naše institucionální spolupráce dávala smysl, když jsme ještě nebyli členy EU. Dnes bychom se měli spíše zamýšlet nad společným postupem v těch oblastech, kde jsou principy svobodného obchodu a společného trhu v ohrožení. Vezměte si například oblast energií. Fanatické dotování tzv. obnovitelných zdrojů v Evropě ohrožuje principy svobodného podnikání a podlamuje úsilí o udržení zhruba vyrovnaných rozpočtů. Zároveň samozřejmě těžce poškozuje konkurenceschopnost našich ekonomik. Když k tomu navíc přidáme kampaně šířící strach ohledně využití břidlicového plynu (a v budoucnu můžeme očekávat, že totéž nastane u ropy), jež některé vlády podporují a v jejichž duchu jednají, nemůže nás překvapit, že perspektiva našich hospodářství není růžová. 

Co se týče problému jistého napětí mezi spoluprací a konkurováním si, teorie ekonomické integrace nám správně říká, že nejprospěšnější jsou ta integrační uskupení, jejichž členové mají nejpodobnější, tedy nejvíce konkuren­ční výrobní struktury. Velmi úspěšný hospodářský vývoj osmi postkomunistických zemí, které vstoupily do EU v roce 2004, je důkazem toho, co teorie integrace tvrdí. Vůbec bych se tedy neobával vzájemné konkurence našich zemí.

Do jaké míry jsou země střední Evropy schopny být nezávislým partnerem zemí, jako jsou například Spojené státy? Často slýcháme úvahy, že tzv. „Nová Evropa“, která má historickou zkušenost s reálným socialismem, může být jistou nadějí pro zachování protržní orientace celého kontinentu, a to obzvláště dnes při posilování levice ve Francii a jinde.

Též se domnívám, že myšlenka svobody a principy klasického liberálního učení jsou dnes silněji podporovány v „Nové Evropě“ než ve „Staré Evropě“ (dokladem z poslední doby může být koncept „patriotického protekcionismu“ francouzského ministra průmyslu Arnauda Montebourga). Co můžeme dělat tváří v tvář dnešním nepříznivým politickým a ekonomickým tlakům, jež nás oslabují? Předně musíme hledat spojence v rámci EU a kritizovat, pojmenovat a ukázat na ty, kteří volají po škodlivých státních intervencích. Slibnou myšlenkou je zřetelně vystoupit se společným názorem, aby Velká Británie zůstala součástí EU a – ještě silněji – vyslovit podporu myšlence Severoatlantické zóny volného obchodu. Spojenectví Spojených států (a to i v situaci, kdy se stávající americká administrativa velmi „poevropšťuje“), Kanady a Velké Británie by změnilo rovnováhu sil ve prospěch více liberálního mezinárodního uspořádání. V tomto bodě, stejně jako v mnoha jiných případech, jsou filozofické základy a zájmy našich zemí velmi obdobné. Osm zemí „Nové Evropy“ patří k malým otevřeným ekonomikám, jež mohou pouze získat z přístupu na větší trhy a z volného obchodu. Sice nevěřím, že intervencionistické kontinentální evropské země budou souhlasit se svobodným obchodem zemědělských produktů, nicméně i bez pokroku v této oblasti by se jednalo o velký krok vpřed!

Máte dvě „zaměstnání“. Jste jednak členem rady nejvyšší měnové autority v Polsku, zároveň jste ale též respektovaným profesorem věnujícím se širokému přístupu ke společenským vědám v hayekovské tradici. Pojďme nejprve k penězům. Myslíte si, že existuje společná středoevropská perspektiva pohledu na peníze, euro a měnovou politiku?

Bohužel nevidím žádnou společnou perspektivu na problémy měnové politiky, jakkoli by mne akademicky zajímalo, jak by si vedla skupina zemí, které by sledovaly v mých očích normální měnovou politiku pozitivních úrokových sazeb, což dnes v realitě nevidíme. Pozitivních v tom smyslu, že peníze by neměly být „dárkem zdarma“, jelikož pak všechny investiční projekty vypadají atraktivně (a veledůležitý mechanismus selekce nefunguje!), a ve smyslu pozitivních, tj. kladných, reálných úrokových měr. Zde mne napadá velmi zajímavý příklad před lety publikované historické studie o holandských finančních trzích, která ukazuje, že více než půl tisíciletí se reálné úrokové míry z vkladů pohybovaly mezi 2 a 3 procenty.

Prosperita „Nové Evropy“ přitáhne zájem

Opusťme nyní svět peněz. Jak byste hodnotil rozvoj akademické spolupráce ve střední Evropě? Vidíte něco unikátního, čím tento region může přispět k debatám o vzdělání, výzkumu či budoucnosti Evropy, nebo se spíše obáváte odlivu středoevropských mozků z východu na západ?

Z vývoje na akademickém poli mám pocit, že příliš akademické spolupráce nevidíme, a to ani v oblastech, kde rozpad komunismu mohl být impulsem tímto směrem. Pravděpodobně jsme promeškali šanci založit mezinárodní centrum pro studia postkomunistické transformace, které by nabízelo dokonalé zázemí včetně knih, článků a především nově zpracovávaných studií o různých aspektech společenské transformace zemí střední a východní Evropy, a podporovalo by tímto výzkum v této oblasti. Tato příležitost je již nenávratně pryč.

Budou-li se naše ekonomiky vyvíjet výrazně lépe než ekonomiky „Staré Evropy“, což je dle mne poměrně pravděpodobné, mohl by zájem o náš rozvoj – a důvody tohoto příznivého vývoje – oživit zájem o dění ve střední Evropě. Lze se domnívat, že nás čekají další, možná tři či čtyři, roky pokračující krize „Staré Evropy“. Během té doby by ke zvýšení zájmu o náš region mohlo dojít. Krize jen tak časem neodezní, protože hlavním problémem západního světa není euro nebo zlí bankéři, ale počátek úpadku a pád demokratického sociálního státu. Mimochodem je to čtvrt století poté, co došlo k úpadku a pádu nedemokratického sociálního státu komunistického.