Teplo v politice

  Autor :  Petr Sokol

Hledat politický odraz léta v politice není příliš jednoduché. Bylo by to snad možné navléct na to, jaký vliv na politiku má počasí. Občas se samozřejmě zkoumá a diskutuje vliv počasí na volební účast, ale to spočívá pouze v posuzování, zda, když je hezky, chodí volit spíše pravičáci nebo více levičáci a kdo naopak zůstane doma, když prší nebo sněží. Stejně tak projevy počasí najdeme v politické geografii, kde je například znám případ, kdy opakované hurikány vedly k přestěhování hlavního města středoamerického státu Belize z pobřeží do vnitrozemského Belmopanu.

Vraťme se ale k tématu letního speciálu, kterým jsou projevy léta v různých oblastech, v našem případě v politice. Léto máme většinou spojené s teplým počasím a horkem. A právě teplo je jevem, který ovlivňuje chování velké části lidí například v Evropě či Severní Americe. Na obou těchto kontinentech totiž můžeme v posledních dvou třech desetiletích sledovat sílící projevy trendu, kdy se lidé stěhují ze severu na jih, zjednodušeně řečeno směrem za teplem.

Sněhoví ptáci

Ve Spojených státech dokonce vznikl speciální termín pro lidi, kteří opouštějí severní státy a stěhují se za sluncem na jih USA. Těmto lidem se říká „snowbirds,“ což by se snad dalo překládat jako sněžní ptáci. Původně se „stěhovací“ trend projevoval zejména v sezónním stěhování, kdy lidé trávili část roku doma a přes zimu utíkali na jih. Nyní ale v USA dochází stále více k posunu, kdy na jih míří zejména důchodci natrvalo.

Proud lidí mířících za sluncem začíná mít už i politické následky. Nejvíce se o tom mluví v souvislosti s Floridou, kde je příliv „slunečních migrantů“ nejvyšší. Florida byla v politice dlouho typickým jižanským státem, který byl nejprve demokratickou baštou, protože zdejší bílé obyvatelstvo nemohlo republikánům zapomenout, že zrušili otroctví. Karta se začala otáčet až v polovině 60. let 20. století, kdy byl zvolen první republikánský guvernér od občanské války. Tehdy začalo krátké období mírné převahy republikánů ve floridské politice, které odpovídalo obratu jižanských konzervativců k republikánům. Jenže v posledních letech má na floridskou politiku stále větší vliv příchod voličů z jiných států Unie a Florida také díky „snowbirds“ opustila kolonku klasického jižanského státu a stala se specifickým příkladem přelétavého státu.

O Floridě se mluví jako o politické zmenšenině celých USA, v čemž se skutečně silně projevuje příliv důchodců hlavně z Nové Anglie. Za typického penzistu, který přišel za sluncem, se navíc často označuje ten, který přichází ze silně demokratického New Yorku. Geografický původ vnitroamerických imigrantů rozmělňuje jejich celkovou politickou charakteristiku, protože samozřejmě platí, že ti, kteří mají na to odstěhovat se na důchod k moři, mají určitou výši příjmu, která by je měla řadit spíše k re­pu­bli­kánům, na druhou stranu často pochá­zejí z demokratických států na východním pobřeží USA, a to republikánskou převahu mezi nově přicházejícími Floriďany oslabuje. Věková struktura této nové skupiny voličů, kteří jsou v drtivé většině starší, navíc ovlivňuje témata floridské politiky, protože pro starší lidi je třeba problém zdravotnictví výrazně palčivější.

Nemůžeme opomenout fakt, že silné skupiny lidí, kteří přicházejí za teplem, už zdaleka nejsou jen výsadou Floridy, ale objevují se i v Arizoně, v obou Karolínách či v Kalifornii. 

Samostatnou kapitolou v rámci poli­tic­kých projevů „sluneční migrace“ napříč USA je potom několik zaznamenaných případů, kdy snowbirds volili v prezidentských nebo lokálních volbách dvakrát: jednou na jihu ve volební místnosti a k tomu poslali korespondenční hlas do svého původního státu.  

17. spolková země 

S trochou nadsázky by se dalo říct, že i Evropa má svou Floridu. Také na starém kontinentu se zejména v posledních dvou desetiletích projevuje sílící trend migrace za teplem. Cílem „hledačů slunce“ jsou na starém kontinentu zejména oblasti kolem nebo blízko Středozemního moře. Nejčastěji se jedná o přímořská letoviska ve Španělsku (Andalusie, východní pobřeží Katalánska a regionu Valencie a dva ostrovní regiony – atlantické Kanárské ostrovy a středomořské Baleáry) a regiony na jihu Francie, jako je Azurové pobřeží a celá Provence.

V obou cílových zemích pochází noví obyvatelé zejména z Německa a Velké Británie. V Německu se proto dokonce mluví o největším baleárském ostrově Mallorca jako o 17. spolkové zemi. Britové zase navázali na tradiční usedlíky v andaluské oblasti, kde se po staletí vyrábí sherry, a vytvořili na jihu Španělska silné komunity, které jsou díky početnosti silně izolované od španělské společnosti.

Už před šesti lety byla první Němka zvolena do zastupitelstva jedné z obcí na Mallorce. V některých oblastech se kombinovaná německo-britská populace dostala do pozice, kdy hraje roli jazýčku na vahách mezi pravicovými lidovci a socialisty. Extrémním příkladem je případ obce San Fulgencio nedaleko Alicante ve Valencijském regionu, kde již je britských a německých usedlíků dohromady více než tradičních „domorodců.“ Politické vlivy přistěhovalectví neomezuje ani fakt, že „noví“ přicházejí z jiných států a většinou si ponechávají občanství své mateřské země: legislativa Evropské unie totiž umožňuje napříč Unií volit v komunálních a evropských volbách i těm, kteří nemají „místní“ občanství, ale jsou v místě jen přihlášeni k trvalému pobytu. To samozřejmě vede k tomu, že noví usedlíci nejenom volí, ale také začínají stále častěji v lokálních volbách kandidovat. Zmíněný trend podpořilo i období skandálů s nemovitostmi v řadě španělských přímořských obcí, které rozevřely nůžky mezi politickou kulturou dvou skupin zdejšího obyvatelstva. S hospodářskou krizí se sice migrace za sluncem snížila. Například část „španělských“ Britů se vrátila domů, ale přesto zůstává aktuální otázka, kdy se asi dočkáme prvních německých či britských starostů v Andalusii nebo na Mallorce?