Vítězství rozumu nad city aneb Číst Masaryka

30.listopad 2016   Autor :  Jiří Cieslar

Exkluzivní vztah mezi malou středoevropskou zemí a regionální velmocí Blízkého východu, který od počátku existence státu Izrael, byť s třicetiletou pauzou v období komunismu, trvá dodnes, je nesen prací a odkazem prvního československého prezidenta. Pojarova studie Masarykova poměru k Židům a sionismu nabízí téměř chronologický rozbor Masarykova zrání v této otázce, byť asi nepřináší žádná objevná a neznámá fakta. Začíná v Masarykově dětství, ovlivněném lidovým antisemitismem („vlastní matka mě udržovala v krevní pověře“), o kterém se Masaryk vždy zmiňoval a který postupně překonával studiem, cestováním a kontakty s Židy.

Již ve Vídni ve známém spise Sebevražda pro sebe formuluje předpoklad moderní vzdělanosti, tedy nejen znalost řecké a římské kultury, ale i kultury židovsko-východní, neboť Řekové nám dali umění, filozofii, vědy a politiku, Židé pak teologii a náboženství. A judaismus se stal základem, ze kterého vzešlo křesťanství. Masaryk publikuje řadu studií na téma vlivu Židů na dějiny civilizace, často ve srovnání s křesťanstvím. Postava Ježíše se pro Masaryka stává vzorem a ideálem jeho mravního imperativu: „Ježíš byl člověkem, nábožensky obzvláště vynikajícím, největším prorokem. Liší se ale od starozákonních proroků, kteří jsou rozčilení, kdežto Ježíš je charakter vnitřně klidný, s tichou jistotou, a opravdové ztělesnění lásky.“ A postupně dochází ke svému pojetí demokracie, které především spočívá na mravnosti; ne na církevním učení, ne na teologii ani na náboženství. A pokud člověk přijme Ježíše, nemůže být antisemita – jedno, nebo druhé, křesťan, nebo antisemita.

S takovou „zkratkou“ svého postoje je Masaryk vtažen roku 1899 do bojů kolem tzv. Hilsnerovy aféry, které Pojar věnuje ve své knize podstatnou pozornost. I v rámci této aféry a Masarykových sdělení dominuje, že Masarykovi nešlo primárně o obhajobu Židů, ale o principiální postoj, neboť krevní pověra do světa mravnosti nepatří: „I když ten Hilsner je tulákem, vždy zůstává člověkem nevinně pronásledovaným. Započal-li jsem svou práci v této aféře, neučinil jsem tak z filosemitismu, nýbrž z procítění lidskosti, ale také proto, že hanba rituální pověry padá na český národ. Neboť kdyby se po dlouhá staletí udržela mezi českým národem vrstva lidí, která by používala lidské krve při svých rituálních obřadech, pak by to svědčilo o malé kulturnosti národa českého, že po celá ta dlouhá staletí nedovedl povznésti tuto temnou vrstvu k pravé lidskosti.“

Přestože Masaryk byl nucen čelit štvavé mediální kampani a byl označován za „zrádce národa“, vyšel z celého boje nakonec vítězně; v očích mezinárodní veřejnosti se stal obhájcem Židů a získal si respekt na mezinárodní scéně, což za války mohl zúročit při snaze o československou samostatnost. Při poslední Masarykově návštěvě Spojených států v roce 1918 mu k vytouženému cíli – uznání nezávislosti Československé republiky Spojenými státy napomohli významní Židé a sionisté: člen Nejvyššího soudu L. D. Brandejs, čestný prezident Světové sionistické organizace a přítel Woodrowa Wilsona J. W. Mack či první prezident Amerického židovského kongresu N. Sokolov. Sám Masaryk k tomu později napsal: „Jako všude, také v Americe mě podporovali Židé. A právě v Americe hilsneriáda se mi teď, abych tak řekl, vyplatila.“

Pojarova kniha o Masarykovi a jeho vztahu k židovství může být cenným úvodem k samotnému Masarykovu dílu. I v dnešní turbulentní době jsou odvaha stát si za svým názorem, ovšem podloženým hlubokým studiem, víra v rozum a zároveň láska k bližnímu cenným, ale o to málo praktikovaným postojem.