Vlády na šikmé ploše

29.květen 2013   Autor :  Josef Šíma

O nových tématech v německé politice, hledání cest k odpolitizovaným penězům, zlatých mýtech, spekulativních bublinách ve střední Evropě, šikmých plochách evropské hospodářské politiky i kancléřce Merkelové, která nepředstírá, že ví, co bude zítra. Rozhovor s Andreasem Hoffmannem z Institutu pro hospodářskou politiku na Univerzitě v Lipsku

Zdá se, že jedním z hlavních témat v dnešním Německu je problematika eura a že kvůli tomu získává významnou podporu nová politická strana Alternativa pro Německo (AfD). Někteří ji viní z extremismu, jiní tvrdí, že pouze přináší zdravé argumenty do debaty o měnové unifikaci. Jak to vidíte vy?

Tato strana rozhodně není extremistickou stranou. Mnozí z jejích členů dříve podporovali konzervativce Angely Merkelové. Bernd Lucke, mluvčí strany, je profesorem ekonomie z Univerzity v Hamburku a těší se vynikající pověsti. Sám sebe považuje za křesťanského demokrata. Alternativa pro Německo ale prosazuje některé politiky, jež jsou mimo hlavní proud dnešní politické debaty. V německé politice se diskuze o tom, co dělat s evropskou dluhovou krizí, soustřeďuje většinou na to, jak mohou být zachráněny banky a vlády v potížích a jak po jejich záchraně nastavit pravidla, aby nedocházelo k dalšímu morálnímu hazardu. Zdá se, že mezi všemi hlavními stranami převládá přesvědčení, že náklady této záchrany budou převáženy výhodami společné evropské měny. Jelikož je obtížné odhadovat skutečné ekonomické náklady, pozornost se věnuje nákladům politickým. V ­této souvislosti se tvrdí, že když neudržíme euro, rozpadne se též Evropská unie.

Před založením Alternativy pro Německo nebylo možné v německé politice slyšet rozumný argument, který by zpochybňoval prospěšnost záchrany bank a vlád z peněz daňových poplatníků. Bude zajímavé sledovat, jak se vše vyvine. Příliš nevěřím, že AfD ve volbách nějak výrazně uspěje, ale může v jisté míře ovlivnit probíhající politickou debatu. AfD má jiný názor na efektivnost záchranných programů. Lucke and Co. věří, že jejich náklady budou v dlouhém období mnohem vyšší než náklady rozpadu eurové měnové oblasti. Jsou skeptičtí ohledně ochoty některých zemí provést nutné reformy a domnívají se, že i když udržení eura prospěje Německu, není v zájmu zemí, jako je Řecko či Španělsko, které se z hospodářských problémů nedostanou po řadu příštích let.

Spekulační bubliny a levné peníze

Během současné krize roste zájem o investice do zlata a dokonce stále hlasitěji slyšíme řadu investorů i akademiků, kteří oživují myšlenku potřeby zlatého standardu, který by mohl být základem neinflačních a nezpolitizovaných měn. Jak se díváte na úlohu zlata?

Zlato je aktivem, které dodává jistotu. Je vzácné a užitečné. Kdykoli dojde ke krizi, střadatelé začínají držet větší podíl svých úspor ve zlatu, ale také v jiných drahých kovech či v nemovitostech. Zlato bylo v minulosti penězi, ale návrat ke zlatému standardu, tak jak fungoval v 19. století, je velmi nepravděpodobný. A ani si nejsem jist, zda by nás tento krok uchránil před zneužíváním peněz politiky. Nejde jednoduše o to, aby země byla „na zlatu“. V 19. století řada zemí, např. Portugalsko, Řecko nebo Argentina, jednoduše opustila zlatý standard, kdykoli se to těmto zemím hodilo. Většina ekonomů dává obecně přednost měně, která nemůže být ovlivňována každodenní politikou. Dlouho panovalo přesvědčení, že nezávislost centrální banky toto může zajistit. Současná krize ale ukazuje, že deklarovaná nezávislost centrálních bank má své meze. 

Nejlepším způsobem, jak se zbavit politiky při poskytování peněz, je zcela odstátnit, tj. privatizovat jejich vydávání nebo se zbavit monopolu na emisi peněz a umožnit smluvní svobodu a používání jakékoli zvolené měny. To by patrně vedlo k ustavení nového měnového standardu, jenž by nebyl závislý na vůli vlády a její ochotě být jeho součástí.

Část svého výzkumu věnujete otázkám spekulací a spekulativních mánií ve střední Evropě. Co z vašeho výzkumu plyne?

Můj výzkum ukazuje, že za úvěrový boom a příliv spekulativního kapitálu do střední Evropy je odpovědné celosvětové prostředí nízkých úrokových měr v letech 2002–2005. Například známé spekulace se švýcarským frankem ve střední Evropě probíhaly kvůli politikám levných peněz, jež umožnovaly zvyšování rizikovosti obchodů bank. Jakkoli řízený plovoucí kurz maďarského forintu představoval také problém, jelikož zajišťoval ochranu před rychlým znehodnocením forintu, hlavním problémem zůstává dostupnost likvidity na světovém trhu. Z celé situace plyne poučení, že bychom neměli spouštět z očí nárůst úvěrů v ekonomikách. Možná namítnete, že to snad není žádná novinka. Není, ale toto poučení se bohužel musíme učit znovu a znovu. Před krizí mezi ekonomy převládal názor, že rychlý růst úvěrů v některých rozvíjejících se evropských zemích odrážel vývoj finančního trhu a byl často ospravedlňován nutností rychlého dohánění zbytku Evropy. Jen hrstka výzkumníků, např. William White nebo Claudio Borio ze švýcarské Banky pro mezinárodní vypořádání, tehdy varovala před riziky prudkých úvěrových boomů.

Politické chyby bolí

Jak se díváte na existenci hospodářských krizí obecně? Je možné, aby se tržní ekonomika vyhnula těmto bolestným událostem doprovázeným vysokou nezaměstnaností? 

Ne. To není podle mě možné. Kapitalismus bez omylů, krachů a krizí neexistuje. Kromě nepříznivých dopadů, jako je nezaměstnanost, mají krize ale také očistný účinek. Chybně využívané zdroje jsou uvolněny pro jejich lepší užití jinde. Hloubka krizí se ale v posledních desetiletích prohloubila, jelikož se tvůrci hospodářských politik snažili průběhu krizí bránit. Snížení úrokových měr po splasknutí dot-com bubliny patrně krátkodobě omezilo hospodářský pokles a nezaměstnanost, ale vytvořilo základ pro mnohem větší problém, jenž nastal později. Strůjci hospodářské politiky by si měli dávat velký pozor, aby situaci svými kroky nezhoršovali! Namísto bránění projevům krize by měli spíše podporovat kreativitu lidí, kteří začínají s podnikáním, hledají si práci a snaží se najít obživu. Byrokratické překážky a regulace trhu práce lidem v těchto snahách brání.

Můžeme se v Německu něčemu ohledně reakcí na hospodářské problémy přiučit?

Na Angele Merkelové se mi nejvíce líbí to, že nepředstírá, že ví, co se stane zítra. Jakkoli německá vláda podporuje nejrůznější problematické záchranné balíčky, velmi se zároveň snaží reformovat pracovní trhy, což je dlouhodobě krok správným směrem. 

Výjimka, nebo pravidlo?

Po několik let jste spolupracoval s profesorem Mariem Rizzem na New York University. Profesor Rizzo proslul svým výzkumem „šikmých ploch“, tedy analýzou toho, jak malé a nenápadné změny politik následně vedou k velkým změnám celých systémů fungování vlády. Sdílíte s ním tento pohled? Vidíte dnes fungování tohoto mechanismu v politikách evropských zemí a EU?

Ano, profesor Rizzo nám opakovaně připomíná rizika dobře míněných vládních politik. Jeho přístup vysvětluje, jak přijetí jednoho argumentu pro uskutečnění jistého kroku vlády vede k přijetí dalšího argumentu ve prospěch vládní politiky. Logika tohoto procesu je pro pochopení dnešní situace naprosto klíčová. Lze jí použít na evropské vlády snažící se zachovat finanční stabilitu. Nejdříve se argumentovalo, že „systémově důležité“ banky musí být zachráněny kvůli riziku přelivu problémů na celý finanční sektor a reálnou ekonomiku. Museli jsme prý „pouze protentokrát“ zachránit banky. Výborně, to se tedy udělalo. Zanedlouho však následoval argument tvrdící, že nyní je nutné, aby centrální banky nakupovaly vládní dluhopisy a tím stabilizovaly finanční systém. Problém je popisován zcela identicky. Tento krok byl rychle odsouhlasen. 

A nyní samozřejmě nechceme, aby se tento způsob řešení opakoval. Nikdy již prý nechceme znovu zachraňovat banky ani cizí vlády. Proto vzniká nový systém k zajištění makroekonomické obezřetnosti, který má zabránit budoucím problémům. Brzy tak budeme mít 500 nových vládních zaměstnanců, kteří přijdou s novými politikami majícími za cíl předcházení systémových problémů v bankovnictví.

Jiným příkladem je poskytování garancí vládám. Když německá vláda poskytne garance za půjčky řecké vládě ve snaze ochránit řeckou ekonomiku a poskytnout řecké vládě trochu času k zavedení reforem, vytvoří tím situaci morálního hazardu a sníží tak motivaci k uskutečnění těchto reforem. Následné polovičaté kroky řecké vlády mohou snadno způsobit, že nová situace po poskytnutí německých garancí bude horší než původní problém. Vznikne potřeba nových záchranných balíčků a záruk, protože jinak řecká vláda nebude schopná plnit své závazky. V takové situaci ale ani německá vláda nebude ochotna převzít řecké dluhy, a tak raději poskytne řecké vládě dodatečné garance jejích dluhů.