Volby v Česku – stále více ve znamení příslušnosti k sociální vrstvě - rozhovor s Petrem Matějů

07. duben 2011   Autor :  Ladislav Mrklas

O sílícím vlivu sociálního statusu na volební rozhodování, riziku mnohatisícových sociálních nepokojů, spokojenosti vysokoškolských studentů s úrovní studia na veřejných i soukromých školách, školném i základním problému české vědy

Pane profesore, nedávno jste představil svou studii o vývoji hlasování podle sociálního statusu v Česku. Prosím o krátký komentář. Prohlubuje se, nebo naopak zmenšuje?

Studie potvrdila naše očekávání, podle kterých se vliv příslušnosti k sociální třídě na volební chování u nás soustavně zvětšuje. Sociální i politické příčiny tohoto procesu jsou podle mého názoru jasné: prohlubuje se diferenciace společnosti, rostou příjmové a majetkové nerovnosti i nerovnosti v přístupu k vyššímu vzdělání, krystalizuje sociálně-ekonomický status a formují se sociální třídy západního typu. Současně dochází ke konsolidaci českého stranického systému a bohužel též k ideologické polarizaci, což platí zejména o obdobích před volbami. Tyto procesy vytvářejí podmínky pro posilování vazeb mezi postavením ve společnosti, politickými postoji a orientacemi, a tudíž i volebním chováním.

Jak jsme na tom ve srovnání se západní Evropou? Je náš trend stejný, nebo opačný?

Zatímco ve všech západních zemích, kde byly provedeny analýzy podobné té, kterou jsme uskutečnili my, se vliv třídní příslušnosti na volební rozhodování spíše zmenšuje nebo vykazuje fluktuaci bez zřetelného trendu.

Předpokládáme, že podobný vývoj, jaký jsme identifikovali u nás, by mohl být přítomný i v dalších postkomunistických zemích, ale zatím to nemůžeme prokázat.

Vláda chystá reformy. Některé z nich budou nepochybně bolet. Můžeme se – i při pohledu na vámi prezentovanou studii – dočkat mnohatisícových demonstrací a stávek?

Obávám se, že výsledky studie naznačují, že by tomu tak mohlo být. Velkou roli přitom budou hrát „mobilizační“ a populistické akce opozičních stran, které budou vyvoláváním odporu k reformám chtít získávat politické body. Racionální úvahy přitom jasně říkají, že další odkládání klíčových reforem by již v poměrně blízké budoucnosti mělo horší sociální důsledky než sociálně citlivé provedení reforem v co nejkratším čase.

Vysokoškolští studenti jsou v rozporu s názorem zaměstnavatelů spokojeni

Nyní ke druhému tématu. V rukou máte čerstvá čísla analyzující spokojenost vysokoškolských studentů s úrovní studia, svých škol apod. Co z ní vyplývá?

Musím říci, že výsledky výzkumu studentů vysokých škol provedeného v loňském roce mě v řadě ohledů překvapily.

Prvním překvapením je, že obecně jsou studenti se vzděláním, kterého se jim na našich školách dostává, hodně spokojeni. Dvě třetiny dotázaných studentů se domnívají, že se jim dostává stejně kvalitního vzdělání, jakého by se jim dostalo na renomovaných evropských univerzitách. Je to v určitém rozporu s tím, co si myslí zaměstnavatelé, jejichž výzkum právě probíhá.

Druhým překvapením je zjištění, že v tomto hodnocení není nijak velký rozdíl mezi studenty soukromých a veřejných vysokých škol. Zajímavé ale je, že studenti soukromých vysokých škol hodnotí přístup vyučujících, zejména pokud jde o dostupnost, komunikativnost a jednání se studenty, mnohem lépe než studenti veřejných škol.
Dá se tedy zobecnit, že není velkého rozdílu mezi studenty veřejných a soukromých škol? Pokud ano, co z toho vyplývá zejména ve vztahu k veřejným školám a jejich zvažovanému zpoplatnění?

Rozdílů mezi studenty soukromých a veřejných vysokých škol je celá řada, počínaje věkem, sociálním zázemím, motivacemi ke studiu, náklady na studium atd.

Ve světle výsledků, které jsem právě popsal, vidím ale jeden velmi významný rozdíl: studenti soukromých vysokých škol se ke svým školám chovají více jako klienti, což vyvolává adekvátní reakci na straně škol: musí je tak brát a respektovat. Zavedení školného na veřejných vysokých školách by tedy podle mého – výzkumy podloženého – názoru mělo výrazně pozitivní efekt na vztah studenta a školy.

 

Prosím v závěru o zobecnění vámi preferovaných priorit v oblasti vzdělávání a vědy. Kde Česko nejvíce zaostává?

Analýzy konkurenceschopnosti hovoří dost jasně: k našim největším problémům stále patří celkově nízký podíl populace s vysokoškolským vzděláním, velmi málo efektivní institucionální uspořádání výzkumu a vývoje, které je jednou z hlavních příčin zatím poměrně malého podílu vynikajících výsledků světové úrovně na celkové vědecké produkci a zejména slabé spolupráce vysokých škol a výzkumných institucí s podniky, což se projevuje v nízkém inovačním potenciálu jak naší vědy, tak celé ekonomiky.