Země krále Mila. Balkánská vláda jedné strany

25.duben 2013   Autor :  Petr Sokol

Dokázali byste jmenovat evropskou zemi, kde od roku 1990 vládne stále stejná strana? A přitom skutečně takovou zemi najdeme přímo v regionu střední a východní Evropy a někoho by mohlo překvapit, že řeč nebude o Lukašenkově Bělorusku.

Jedinou postkomunistickou zemí v Evropě, kde se od pádu komunismu nikdy nevyměnila vláda, je totiž balkánská Černá Hora. Mimochodem Černá Hora, do které míří každoročně více českých turistů, patří mezi nejmladší samostatné evropské státy, protože se tato bývalá jugoslávská svazová republika oddělila ze svazku se Srbskem až v roce 2006.

Břitva

Černohorským (post)komunistům se už při zavedení demokratických voleb v roce 1990 podařilo udržet se u moci. Následně se stejně jako jejich kolegové v dalších zemích regionu prohlásili za reformované komunisty a přejmenovali se na Demokratickou stranu socialistů. Tehdy jejich programem bylo udržení Jugoslávie a v jejím rámci úzké spojenectví s lídrem srbských komunistů Miloševičem. Stranu ovládla trojice funkcionářů, ve které dvě „staré struktury“ doplnil šestadvacetiletý mladík – Milo Đukanović. Vystudovaný odborník na cestovní ruch a syn vlivného komunistického funkcionáře vstoupil do černohorské komunistické strany už na gymnáziu a rychle se propracoval do jejího ústředního výboru, zřejmě hlavně díky vlastnostem, které mu vysloužily přezdívku „Břitva“. Triumvirátu se podařilo provést něco, čemu se v zemi říká „antibyrokratická revoluce“, vystrnadit dosavadní komunistické vedení republiky. Reformisté následně vypsali vícestranické volby, v nichž ale drtivě vyhrála jejich „reformovaná“ Liga komunistů Černé Hory. V roce 1991 se premiérem na základě prvních svobodných voleb stal Milo Đukanović, přestože mu v tu chvíli bylo teprve 29 let. Málokdo si asi tehdy dokázal představit, že tento politický „mladík“ bude politiku v balkánské republice ovládat ještě dalších 22 let. Đukanović byl zpočátku loajální ke zbytku triumvirátu, který prosazoval spojenectví se Srbskem, dokonce jako premiér měl podíl na účasti černohorských jednotek na válce v Chorvatsku, kdy například Černohorci obléhali spolu se Srby historický Dubrovník.

Pravidelné politické otočky

Ambiciózní premiér ale dlouho nevydržel ve stínu prvního prezidenta „demokratizované“ Černé Hory Momira Bulatoviće a v roce 1997 proti němu vytáhl do boje. Za tím účelem se prohlásil za náhle zrozeného zastánce černohorské identity a profiloval se jako protipól prosrbského a projugoslávského Bulatoviće. Využil k tomu etnickou skladbu obyvatelstva balkánské země, které se dělí v tomto ohledu zhruba na dvě stejně velké části, z nich jedna – obývající hlavně jihozápad – se považuje za etnické Černohorce, zatímco druhá se hlásí k srbské orientaci. Đukanović ale přes probuzenou černohorskou identitu stále zdůrazňoval, že společný stát se Srbskem rozbíjet nechce.

Đukanović získal ve své straně těsnou většinu pro kandidaturu na prezidenta a po vyrovnaném souboji Bulatoviće v roce 1998 v čele republiky nahradil. Černá Hora přesto ještě několik let zůstávala ve svazku se Srbskem, který fungoval jako jedna z mála světových konfederací.

Milo – otec nezávislosti

Na začátku nového století ovšem Milo, jak zní Đukanovićovo křestní jméno, provedl další veletoč a vyzval k podpoře černohorské nezávislosti. To mu přineslo aspoň dočasnou podporu sil, které nezávislost prosazovaly od demokratizace v 90. letech. Obrat k černohorské státnosti navíc Milo doplnil politickou taktikou, kterou od něj později jako by „opsal“ Vladimír Putin – střídáním pozic prezidenta a premiéra. Đukanović na rozdíl od Putina ale tyto výměny pozic prokládá krátkými obdobími, kdy je pouze řadovým poslancem, ale zároveň si po celou dobu drží klíčovou roli předsedy „jeho“ Demokratické strany socialistů (DPS CG). Z ní udělal stroj na volební vítězství, který osmkrát od roku 1990 vyhrál prezidentské volby, a sám Đukanović zastával sedmkrát post předsedy vlády, když jeho socialisté vyhráli všech osm parlamentních voleb v historii demokratické Černé Hory.

Není proto asi divu, že Milo dokázal uspět i v referendu o nezávislosti země na Srbsku, které vypsal v roce 2006. Výsledek přinesl podporu 55 % pro úplnou samostatnost země, což opět potvrdilo rozdělení země v etnickém a politickém ohledu. Đukanovićovi se ale povedlo sjednotit drtivou většinu „černohorské“ části společnosti, přestože jeho vláda je dlouhodobě poznamenávána korupčními aférami a podivnými privatizacemi. Sám vůdce socialistů byl v Itálii dokonce dlouho vyšetřován kvůli podílu na pašování cigaret do země, což podle zlých jazyků byl dlouho hlavní zdroj ekonomických příjmů Černé Hory.

Blíží se konec?

Proti Đukanovićovi a jeho DPS ale dlouhodobě stojí nejednotná opozice, která se poprvé sjednotila až letos do prezidentských voleb. Ani nyní ovšem spojenectví prodemokratických a prosrbských sil není příliš pevné, což se ukázalo před pár měsíci v druhém největším městě země Nikšići, kde opozice vyhrála komunální volby, ale nedokázala sestavit společnou komunální vládu.

To oslabilo v kampani společného opozičního lídra – bývalého diplomata Miodraga Lekiće, který ale přesto prohrál jen o sedm tisíc hlasů s dosavadním prezidentem za socialisty Filipem Vujanovićem (51 % ku 48 %). Pro ilustraci, ten kandidoval potřetí v řadě, přestože černohorská ústava dovoluje jen dvojí prezidentství jedné osoby. Vláda to ovšem vysvětlila s pomocí nejvyššího soudu tak, že první jeho prezidentování se nepočítá, protože začalo ještě před černohorskou samostatností…

Těsný výsledek voleb ale napovídá, že opozice je blízko svému snu sesadit Milo Đukanoviće a jeho režim po 23 letech u moci.