Život v područí mocných

26.červenec 2013   Autor :  Josef Šíma

O liberálním odkazu v dílech Haška, Kafky a Čapka, jenž inspiruje za oceánem, nutnosti vytvářet alternativy ke službám státu, neodstranitelné úřednické iracionalitě a potřebě oslavovat soukromé vlastnictví s profesorem Roderickem Longem.

Jste filozofem, politickým teoretikem a velkým obhájcem trhů. V poslední době se Váš zájem ale trochu nečekaně obrátil k českým autorům Čapkovi, Kafkovi a Haškovi. Proč?

Řekněme nejprve, že bez ohledu na politický rozměr jejich díla jsou to výborní spisovatelé, obzvláště Čapek. Jejich díla ale navíc obsahují řadu liberálních témat. Jistě není pravda, že by byli nějakými vášnivými zastánci trhů či libertariány v rothbardovském smyslu; Hašek byl dokonce po nějakou dobu sovětským komisařem. Čapek byl ale zarytým kritikem totalitářských tendencí pravice i levice a odpůrcem militarismu. Kafka i Hašek zase napsali jedny z nejlepších satir byrokracie vůbec. Haškovy knihy Dobrý voják Švejk a Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona jsou též brilantními satirami militarismu a volební politiky.

Velké myšlenky v románové podobě

Ve svých pracích prokazujete velmi široký záběr a spojujete politickou filozofii s ekonomií a politickou vědou a věnujete se odkazu takových velkých autorů, jakými byli např. Frédéric Bastiat, Ayn Randová nebo Murray Rothbard. Nedávno jste vystoupil s tím, že čeští spisovatelé, o kterých jsme právě hovořili, přicházejí s obdobnými myšlenkami, o kterých psali ve svých filozofických či ekonomických dílech právě Bastiat, Randová a Rothbard. V čem spočívá ona podobnost?

Jednou z hlavních myšlenek Frédérica Bastiata je vysvětlení toho, že svobodné podnikání má přirozenou tendenci rozšiřovat sféru toho, co je zdarma (v tom smyslu, že za to není nutné platit), zatímco vládní zásahy působí opačně. Nejlepší ukázkou tohoto dopadu vládních zásahů je jeho slavná Petice výrobců svící, jež požaduje absurdní státní zásah, zákon přikazující zatemnění všech oken, aby došlo k zamezení neférové konkurence Slunce ničící toto odvětví. V Čapkově povídce O pěti chlebích si pekař stěžuje na to, že Ježíšův zázrak, kdy Ježíš z ničeho vytvoří bochníky chleba, představuje neférovou konkurenci. Čapek nabízí velmi podobné argumenty jako Bastiat. Podobně si na Bastiata, ale též na knihu Ayn Randové Anthem, vzpomeneme při čtení Čapkova Trestu Prométheova, v němž je dárci ohně lidstvu z řecké mytologie vyčiněno, že přerušil tradici, vytvořil nebezpečný produkt a dal jej k dispozici obyčejným lidem, namísto aby jej svěřil výlučně státu. 

Jelikož Randová vyzdvihovala to, čemu se (mylně) říká „sobectví“, lidé se domnívají, že obhajovala, aby lidé obětovali zájmy druhých kvůli zájmům vlastním či aby kvůli zájmu jedince byly obětovány zájmy skupiny. Hlavní myšlenkou Ayn Randové však bylo to, že lidské zájmy, správně chápané, jsou ve vzájemné shodě a harmonii a nevyžadují oběť nikoho vůči nikomu. Správně si uvědomovala, že kolektivistické doktríny hlásající nutnost obětovat zájmy jedince zájmům skupiny vždy budou využity k ospravedlnění moci režimů, jež budou tvrdit, že hovoří za tuto skupinu.

Čapek výtečně odsoudil kolektivismus ve svém románu Továrna na absolutno, když popisuje ekonomický a společenský chaos, jenž vzniká, když je ziskový motiv nahrazen novým nástrojem vyvolávajícím kolektivistické nadšení. Zatímco produktivita prudce roste, nikdo nemá motivaci převážet výrobky z místa, kde jich je dostatek, do míst, kde se jich nedostává. Výsledkem je hlad. Argument spočívá v tom, že trhy právě skrze ziskový motiv vytvářejí společenský prospěch způsobem, jehož nelze nikdy dosáhnout pomocí plánování nebo komunismu. Čapek si též stěžuje na lidi, kteří mají „nejvřelejší vztah k lidstvu jako takovému, ale nikoli k jednotlivému člověku“. To jsou slova velmi podobná otázce Ayn Randové: „Proč je tomu tak, že lidé, kteří se nejvíce obávají o lidstvo, mají jen minimální starost o jakoukoli skutečnou lidskou bytost?“ Čapkova kniha obdobně zachycuje kolektivistické nadšení vedoucí k hyperinflaci a válce. Čapek to napsal v roce 1921 a možná tušil, co nás čeká.

Jak Randová, tak Rothbard byli ostrými kritiky teorií vysvětlujících lidské jednání pomocí „instinktů“ a snižujících význam rozumu. Čapek argumentuje obdobně – instinkt připravuje člověka pouze na situace, na něž je již adaptován, takže kdyby nás poháněly pouze instinkty, nebyli bychom schopni se naučit, jak se zachovat v nových situacích. Instinkty, říká Čapek, jsou jako kola vlaku, jsou dobré pro existující koleje, ale nehodí se ke stavbě nových. Argumentuje v rothbardovském duchu, když tvrdí, že jednání, které by bylo odsouzeno jako vydírání, bylo-li by vykonáno jednotlivcem, se náhle označuje za běžnou diplomacii, pakliže je praktikováno vládou. A též tvrdí, že na svátek práce bychom měli oslavovat soukromé vlastnictví, tj. cíl, nikoli práci, která je pouze prostředkem k jeho dosažení.

Jaké myšlenky vás zaujaly u Kafky a Haška?

Jednou z nejzásadnějších Rothbardových myšlenek je poznatek, že jelikož počet lidí v područí vlády je větší než počet vládnoucích, moc vlády v konečném důsledku spočívá na souhlasu ovládaných. Z toho zaprvé plyne to, že vláda není ve skutečnosti odpovědná za společenský řád, o němž tvrdí, že ho vytváří, a proto je v konečném důsledku zbytečná; a zadruhé z toho plyne, že masová občanská neposlušnost vládu může svrhnout. A celou rakouskou tradicí se samozřejmě line myšlenka, kterou lidé znají především od F. A. Hayeka, jež vysvětluje nemožnost vlády získat smysluplné informace nutné pro řízení ekonomiky. K této myšlence se postupně přesunul ve svých textech i Kafka. Úřední moc je nejprve zobrazována jako hrůzostrašná a všudypřítomná, ale v pozdějších dílech se vládci stávají prchavějšími a je naznačováno, že vlastně ani neexistují. V povídkách Na stavbě čínské zdi a ještě zřetelněji v Odmítnutí najdeme myšlenku, že režim je držen pohromadě nikoli mocí vládců, ale vírou lidí v tuto moc, zatímco údajný Císař je buď mrtvý, nebo irelevantní.

Haškovy krátké povídky nabízejí satiru ohledně způsobů, kdy zákonodárci a úředníci ve své nevyhnutelné neznalosti nejsou schopni vidět, jaké zvrácené motivace jejich regulace vytvářejí. V jedné povídce, Stávka zločinců, Hašek píše o tom, jak vláda potřebuje vytvářet zločin, aby zachovala poptávku po službách, jež sama nabízí. Jak Kafka, tak Hašek jsou mistry zobrazení úřednické iracionality a nezájmu stejně jako nespolehlivosti informací produkovaných mocenskými strukturami. Haškův nejslavnější výtvor, voják Švejk, však není pasivní obětí jako postavy v Kafkovi. Namísto toho přivádí k šílenství své nadřízené, když s úsměvem předstírá, že nerozumí rozkazům – podobně jako Češi v roce 1968, když záměrně měnili směrové tabule a komplikovali orientaci okupační armádě. Kdyby více lidí jednalo jako Švejk, společnosti by nebylo možné vládnout.

 

Co umí stát, umí i trhy, a lépe!

Aktivně se účastníte klíčové debaty o podstatě státní moci, jež je spojena s publikováním slavné knihy harvardského profesora Roberta Nozicka Anarchie, stát a utopie a následnými pracemi Davida Friedmana, nobelisty Jamese Buchanana, Murrayho Rothbarda a dalších.

Jedná se pouze o zajímavou akademickou debatu, nebo vidíte její praktický význam pro politické debaty dneška.

Mnozí zastánci trhů říkají: „Lišíme se sice v tom, co by měl přesně stát dělat, ale víme všichni, že dnes toho dělá příliš. Bylo by nepraktické se teď hádat o detailech, spojme síly, snižme moc státu, pak uvidíme, jak daleko zajdeme.“ Já s tímto argumentem nesouhlasím. Musíme se zamýšlet nad tím, jak odstranit neblahé působení státu ve všech oblastech, protože jednotlivé odnože státní moci se vzájemně podporují. Nehovořím zde o nějaké násilné revoluci, ale o tom, že je třeba budovat alternativy založené na dobrovolnosti, nikoli donucení, a ukázat lidem, že služby, o něž stojí, jim dokáže dodat i někdo jiný než stát.

Zjevně se domníváte, že dobrovolnost a z ní plynoucí trhy nám dokáží poskytnout vše užitečné, co dnes pohříchu v horší kvalitě nabízí stát. Tento ideál úplné tržní společnosti jedni nazývají „tržním anarchismem“ či „anarchokapitalismem“, jiní naopak hovoří o „dobrovolném socialismu“. Dává vůbec nějaký smysl mít pro jednu věc tak odlišná jména přicházející z nesmiřitelných doktrín, kapitalismu na straně jedné a socialismu na straně druhé?

Termíny „kapitalismus“ a „socialismus“ mají mnoho významů. Pro některé lidi „kapitalismus“ znamená svobodné trhy, zatímco „socialismus“ je charakterizován státním vlastnictvím a plánováním; v tomto smyslu jsem pro kapitalismus a proti socialismu. Pro jiné ale „kapitalismus“ představuje dominanci zájmů velkých firem, jež je dle mnohých přirozeným výsledkem fungování neomezených trhů, zatímco „socialismus“ znamená systém, v němž mají moc pracující. Já zastávám názor, že politický vliv velkých podniků je výsledkem vládních aktivit a že na skutečně svobodném trhu bychom viděli menší firmy a vyšší podíl zaměstnaneckého vlastnictví a řízení podniků. Což ze mě dělá zastánce socialismu a odpůrce kapitalismu ve stejném smyslu, v jakém mnozí radikální zastánci trhů v Americe 19. století sami sebe nazývali socialisty a byli proti kapitalismu.

Založil jste Molinariho institut. Kdo byl Molinari a v čem je dnes důležitý jeho odkaz?

Gustave de Molinari (1819–1912) byl slavný belgický ekonom a přítel Frédérica Bastiata. Stal se prvním člověkem, který vysvětlil, jakým způsobem dokáží konkurenční trhy dodávat dokonce i služby bezpečnosti, a tím dovršil argument pro existenci čistě tržní společnosti, ve které stát neposkytuje žádné služby. Molinariho institut usiluje o popularizaci této myšlenky. Molinariho texty byly přeloženy do řady jazyků a inspirovaly myslitele na celém světě.

Vaším dalším projektem je portál praxeology.net. O co se jedná?

Praxeologie je studiem těch faktů o lidském jednání, které nejsou empirickými generalizacemi, nýbrž se jedná o apriorní pravdy. Pro Ludwiga von Misese, autora průlomové knihy Lidské jednání, jsou právě tyto pravdy základem ekonomie. Autory tzv. rakouské školy – ke které dále patří např. F. A. Hayek nebo Murray Rothbard – odlišuje od autorů hlavního proudu právě to, že autoři hlavního proudu popírají, že by takovéto pravdy existovaly. Ve svých textech jsem ukázal, že Misesův argument je správný a filozoficky obhajitelný a navíc že etický přístup starých řeckých filozofů je obdobnou aplikací praxeologických pravd a je obdobně obhajitelný.